SRVK - 21. kapitol

21. kapitola

Z pohledu Draca

Následující týden byl pro Nebelvíry krušný. Ne jednou jsem viděl, jak trpí pod náporem urážek a připomínek. Občas jsem je litoval. Ale rozhodně jsem nelitoval toho, co bylo mezi mnou a Hermionou. Bylo to opojné a plné něčeho nového, něčeho, co jsem s žádnou jinou nepoznal. Možná to bylo tím, že byla tak nádherně nezkušená.

„Draco?“ vytrhl mě z přemýšlení Pery. Docela milý kluk, když jsem nad tím tak přemýšlel.

„Ano?“ pozvedl jsem obočí. Bylo to snad poprvé, co na mě pořádně promluvil. Nejčastěji se ze Zmijozelů bavil s Blaisem a Pansy. A společně s Rogerem se docela seznámili s malým Mikealem.

„Myslíš to s Hermionou vážně?“

„Jak to myslíš?“

„No jako… že ji máš opravdu rád. Já bych strašně nerad, kdybys jí nějak ublížil, víš?“

„Ach. Neboj, neublížím jí,“ odpověděl jsem zaskočeně a v duchu musel dodat, že aspoň v to doufám. Bohužel, poslední dobou to začalo venku vřít. A nejenže se hlásil o slovo Temný pán, ale začali i Peryho rodiče. A mí rodiče se pravděpodobně brzy ozvou. A já nevím, co budu dělat. Je to dilema, které nejde vyřešit. Když nás konečně Bradavice začaly přijímat.

„Dobře, to jsem rád,“ usmál se na mě a šel si po svém. A já za ním viděl Pansy. Popelavou Pansy, která šla ke mně.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, i když mi to bylo zhruba jasné.  Její pohled mluvil za vše. „Jdu zavolat ostatní,“ řekl jsem a zmizel. Sehnal jsem Goyla, Crabbea, Notta, Millicent a Blaise. Usadili jsme se v pokoji. A Pansy rozdala dopisy. V každém stálo asi to samé. Zhluboka jsem se nadechl a dal se do čtení.

Milý Draco,

čas již nastal. Je čas se oficiálně přidat na stranu Temného pána. Ty a tví spolužáci jste očekáváni tuto sobotu v deset hodin večer v našem sídle Malfoy Manor.

Očekáváme naprostou přesnost a vhodné oblečení i chování. Je nutné se spojit. Teď, když Rowleovi útočí.

Lucius a Narcissa Malfoyovi

Zhluboka jsem dýchal. Čekal jsem to. Ne, že ne. Ale ne tak brzo. Teď. Když se všechno zdálo v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni byli v šoku.

„Jdu pro profesora Snapea,“ ozvala se Pansy a už spěchala. My zatím seděli tiše a čekali na jejich příchod. Když se vrátili a profesor Snape si přečetl naše dopisy, čekal. Jako vždy.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Millicent celá bledá.

„Nemůžeme se k nim přidat, když nás berou hlavní členové druhé strany. Přijali nás a respektují nás,“ ozval se Goyle.

„Nechci ztratit jejich přízeň. Dneska se se mnou bavilo pár lidí z Mrzimoru. Jen díky nim,“ ozval se Crabbe a tvářil se opravdu nešťastně.

„Taky je nechci zradit, mám je ráda,“ ozvala se Pansy.

„Jenže tím zradíme naše rodiny,“ ozval se poprvé Theodor.

„Pane profesore, je špatný nápad požádat právě ty Nebelvíry o radu? Vždyť oni už se dostali z tolika nepříjemných až smrtelně nebezpečných situací a… Mám je taky rád,“ ozval se Blaise.

„Pane Zabini, tohle je jediná možnost, která napadá i mě. Jsou to vaše životy a vaše volba. Neměli byste se nechat ovlivňovat rodinou. Mělo by to být vaše rozhodnutí. Ale Nebelvíři si zaslouží vědět, co se děje. Možná za tu stranu položíte život, nezapomínejte na to,“ kývnul na nás Snape a řekl pravdu, kterou jsme si připouštět zrovna nechtěli.

Mezitím, co Blaise sháněl Nebelvíry, jsem přemýšlel. O budoucnosti. Když zradím rodinu, přijdu o jméno, jmění a všechno, na čem si teď zakládám. Ale když zradím Nebelvíry a Bradavice, přijdu o jediné místo, kde jsem mohl být sám sebou, i když jen ve Zmijozelu. A teď jsme získali Nebelvíry. – Harryho, Nevilla, Ginny a Hermionu. Velmi silné spojence. Jak říkal sám Severus – Hermiona je velmi silný spojenec a velmi nebezpečný nepřítel. A ve spojení s těmihle třemi paky? O to silnější a nebezpečnější je.

„Co se děje?“ zeptal se velmi vážně Harry a automaticky si sedli s Blaisem vedle sebe. A chytil ho za ruku. Ginny si sedla vedle Pansy a Neville z druhé strany. Hermiona chvíli nejistě stála a nakonec si sedla vedle mě. Ulevilo se mi.

„Tohle,“ odpověděl Crabbe a podal mu dopis, který začal kolovat. Všichni postupně zbledli. Harry Blaise chytil za ruku, Ginny objala Pansy a Neville jí stiskl ruku. A Hermiona… Hermiona jen seděla a četla to dokola a dokola. Nakonec s kamenným výrazem podala dopis Crabbeovi.

„Takže? Proč tu jsme?“ zeptala se.

„Potřebujeme pomoc. Jsou to naše rodiny, ale tady máme vás a díky vám nás začínají postupně přijímat,“ odpověděl Blaise.

„A vy se klaníte k jaké možnosti?“ zeptala se znovu. Nechápal jsem, o co jí jde. Chtěl jsem… Potřeboval jsem, aby mě chytla za ruku nebo mě pohladila. Prostě něco. Moc.

„Nevíme,“ ozvala se Pansy.

„Ach… Řekla bych, že je to hlavně na vás. Pokud se přidáte k nám, máte naši plnou podporu. Pokud se přidáte k nim, veškerá naše podpora mizí. Naše podpora i přátelství,“ dořekla Hermiona.

„To je ultimátum?“ zeptala se Millicent.

„Ne. Já jen říkám, jak to bude. Je to kruté, ale je to pravda. Ale plně doufám, že se rozhodnete pro naši stranu,“ sklopila Hermiona hlavu a nesměle mě chytla za ruku. Konečně.

„My všichni v to doufáme, ale záleží na vás. Jsou to vaše rodiny,“ ozval se Harry.

„Rozhodněte se podle sebe. Chceme vás u sebe, ale ne za cenu toho, že tomu nebudete věřit. Že za nás nebudete ochotni zemřít, protože my jsme ochotni zemřít za ty naše,“ přidala se Ginny.

„Rozhodněte se správně. Je to neuvěřitelně těžké, ale jednoduchá volba je většinou ta špatná,“ přidal se Neville.

„My teď půjdeme a až se rozhodnete, ať už se rozhodnete pro cokoliv, prosím, zavolejte nás a řekněte nám to do očí. Pokud možno i s důvodem,“ řekl Harry a vstal. A s ním i ostatní a odešli.

A my mlčeli a přemýšleli. Vše, co řekli, byla pravda. Až bolestivá. A bylo to těžké.

„Vše, co řekli, byste si měli vzít k srdci. Mají pravdu. Hlavně v tom, že rozhodnutím je na každém z vás. Na každém jednotlivci,“ řekl Snape. A čekal trpělivě, až si vše urovnáme v hlavě.

„Já nikdy nebudu dobrý čaroděj, ne tak, jak by rodiče chtěli. Nikdy. Ale tady se cítím i tak dobře a nemám tady strach. Já budu bojovat za dobro,“ ozval se jako první Crabbe. A řekl další pravdu. Bylo to tu bez strachu. Strachu, který nás sužoval celý život.

„Já taky. Cítím se tu lépe,“ ozval se Goyle. Takže moji milí ochranáři se rozhodli pro dobro. A jako první. Opravdu vyspěli a stali se samostatně myslícími osobami. Pocítil jsem pýchu. Nikdy to nebyli ti tupci, za které je každý považoval. Ale tohle překonalo i mé největší naděje.

„Já nevím. Nechci zradit rodinu. Miluju je. Ale cítím se tu mnohem lépe než doma. Navíc mám strach o sestřičku. Takže nevím,“ ozvala se Millicent.

„Řekněte to takhle Nebelvírům, oni něco vymyslí. Pro ochranu svých blízkých by se přetrhli, věřte mi. A pak se rozhodněte,“ ozval se Snape. Až překvapivě nesnapeovsky. Millicent kývla.

„Já zůstávám tady. Na straně dobra. Už kvůli bráškovi. Navíc tím, že jsme přijali Peryho, jsme se k tomu rovnou tak nějak předurčili, i když se rodina teď netváří, tak já to tak cítím,“ rozhodl se Blaise.

„Já jdu za rodiči. Mě tady nic nedrží, takže už zítra odjíždím,“ ozval se Nott.

„Já zůstávám. V Ginny a Hermioně mám kamarádky, které jsem nikdy neměla. Ony dvě a i kluci pro své přátelé obětují všechno, aby je zachránili. A já chci být ta, o kterou budou bojovat stejně, jako bojují o sebe. Věřím, že to rodiče rozčílí, ale pokud to přežijeme, tak mi za pár let odpustí. Určitě,“ kývla Pansy a objala se rukama. A teď všichni nedočkavě koukali na mě.

„Ještě nevím. Můžu ztratit všechno a získat něco jiného, když zůstanu. Naopak mohu získat něco navíc a ztratit všechno tady. Je to těžké, ale zavolejte je,“ odpověděl jsem. A tak je Severus Snape šel zavolat. A já byl nervózní. Sám jsem nevěděl, co chci. Potřeboval jsem získat jistotu.