SRVK - 12. kapitola

12. kapitola

„Teď, když jsme tu sami, bychom si mohli konečně upřímně promluvit,“ řekl Snape a sedl si naproti mně.
„O čem?“ zeptala jsem se zvědavě.
„O tom, co jste tu řekla, a o dalších věcech. Takže první tu nejjednodušší otázku. Myslela jste to vážně, co jste tu řekla?“ zeptal se a stále se na mě díval upřeným pohledem.
„Každé slovo. Možná byste měl něco vědět. Jsem vážně špatná lhářka a pochybuji, že bych zvládla lhát jednomu členu této koleje, natož tolika lidem a ještě k tomu Vám,“ řekla jsem zcela upřímně a marně se ptala sama sebe, kam tento rozhovor povede.
„Myslel jsem si to, děkuji. Ale kvůli tomuto jsem Vás tu nezdržel. Mám pár velmi důležitých otázek. První bych mohl začít informací. Seslal jsem na nás několik velmi silných kouzel, takže ani ten nejmazanější Zmijozel nás nemůže odposlouchávat. A teď mám důležitou otázku, podle které se bude odvíjet náš další rozhovor. Co všechno víte o válce?“ zakončil svůj poměrně dlouhý proslov otázkou. A zkoumal mě pohledem. Opět. Děsilo mě to.
„Kromě toho, že je Voldemort obyčejný šílenec, kterého nakonec Harry stejně porazí, protože není zaslepenej? Kromě toho, že nám každý přezdívá Zlaté trio, což mi neuvěřitelně leze na nervy? Kromě toho, že je tahle válka úplně nesmyslná? Vím, že jste dvojitý špión. Vím, že jste Smrtijed, který přísahal věrnost Brumbálovi. A jelikož vím, že jste čestný muž, věřím Vám. Stejně jako Vám podvědomě věří Harry,“ odpověděla jsem a musela se opřít. Řekla jsem toho víc, než jsem chtěla. Opět.

 „Jste opravdu velmi inteligentní žena. Začíná mě mrzet, že nejste ve Zmijozelu,“ podotkl a jeho oči získaly zvláštní odstín. Možná náklonnost?
„Momentálně bych byla v jakékoliv koleji radši než v Nebelvíru. Víte, Zmijozel není fér. Máte zvláštní pravidla, kterým rozumíte jenom vy. Ale Nebelvíři jsou pohroma. Když se na vás naštvou, naštvou se pořádně a s obrovskou parádou. Ani nechci pomyslet na to, co se stane, až přijdou na to, že se scházíme s Blaisem a ostatními,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak zlé to bude? A proč nejdete za Minervou?“
„Bude to velmi zlé. A proč ano? Profesorka s tím stejně nemůže nic udělat. Je to její kolej. Má nás ráda a chrání nás. Ale nemůže nás ochránit před sebou samými. Také jí nechci přidělávat další starosti, stačí Roger a Pery,“ pousmála jsem se.
„Tím pádem Vám děkuji za důvěru. Každopádně k další otázce. Myslíte to upřímně? S mými hady, mám na mysli,“ zeptal se rozvážně po delší době ticha.
„Proč se mě na něco takového ptáte? Chcete naznačit, že jsem falešná? Povrchní? Nebo nechápu,“ zamračila jsem se.
„Protože si k Vám pan Zabini, slečna Parkinsonová, a dokonce i pan Malfoy začali tvořit vztah. I když vy, Nebelvíři i zmínění tři Zmijozelové, to nevidíte, je to tak. Vy jim dáváte šanci, kterou nám nikdy nikdo nedal. Začínáte si věřit, poznáváte se, budujete důvěru a jste k sobě upřímní. Ale pokud je zklamete, bude to konec. Už nikdy si k sobě nikoho nepustí, už nikdy se o nic takového nebudou pokoušet, už nikdy v sobě nenajdou takovou odvahu a hlavně byste je už nikdy nemohla nasměrovat tím správným směrem,“ řekl Snape a provrtával mě pohledem. Kde byla ta vřelost, která v jeho pohledu byla před chvílí? Navíc řekl nám. Ne jim. Ale nám.
„Dávám jim šanci? A nedávají náhodou i oni šanci nám? Já myslím, že ano. A ano, myslím to vážně. I když nevím, co mezi námi je, cítím, že je to vzácné. Mám strach, pane profesore, obrovský strach, který mě sžírá zaživa. A teď nemyslím jen z Nebelvíru a války. Ale mám strach ze setkání s Rowleovými. Mám strach z toho, co bude s mými rodiči, až válka propukne. A vůbec netuším, proč Vám to tu vykládám.“ Založila jsem si ruce na prsou.
„Ten strach je oprávněný. A k druhé části. Možná proto, že máme vzácnou chvilku, kdy neřešíme vzájemné postavení. Neřešíme, kdo kam patří. A neřešíme věkový rozdíl. Prostě si věříme,“ odvětil.
„Pane profesore, já se teda omlouvám, ale tohle mi přijde příliš neskutečné, aby to byla pravda. Mám pocit, že jste mi podstrčil nějaký lektvar,“ našpulila jsem pusu.
„Tenhle výraz Vám vůbec nesluší, slečno Grangerová. A nemyslíte, že byste si toho lektvaru všimla? Jste přece označována za tu nejinteligentnější čarodějku této doby.“
„Všimla bych si, ale možná by mi to bylo jedno. Už toho všeho mám totiž plný zuby a teď bych se ráda odporoučela do postele, pokud dovolíte,“ odpověděla jsem a postavila se.
„Zajisté, jen bych byl rád, kdyby náš rozhovor zůstal soukromý.“
„Ani Harry to nesmí vědět?“
„Možná časem, ale ne teď. Musím hrát svou roli, nezapomínejte na to. A připomeňte to i Vašim přátelům,“ řekl a významně se na mě podíval.
„Spolehněte se,“ zazubila jsem se a skoro důstojně odešla z hnízda hadů. Pak jsem se musela otočit, stál mezi dveřmi.
„A pane? Přede mnou jim můžete říkat hadi a háďata. Myslím, že už Vám to i párkrát ujelo, jinak by nenapadlo mě jim tak říkat.“ No vida. A ani jsem nepotřebovala alkohol k tomuto přiznání. Zazubila jsem se nad šokovaným výrazem Snapea a vydala se směrem k věži.

O tři dny později

„Hermiono!“ zavolal známý hlas. Musela jsem se usmát, než jsem se otočila.
„Ano, Harry?“
„Jdu s tebou. Brumbál i všichni okolo to dovolili, a i kdyby to nedovolili, šel bych. Nenechám tě jít za těmi psychopaty samotnou!“ Doběhl mě a přehodil mi ruku kolem ramen.
„Mně se hlavně nelíbí, že se s nimi setkám a hned zítra jim přijde sova s Peryho rozhodnutím. Tohle bude zlé a bude to mít odezvu,“ povzdechla jsem si.
„Hermiono! Úsměv! To zvládneme. Zvládli jsme už tolik katastrof, že nás jedna pošahaná rodina navíc nerozhází. Věř mi,“ zazubil se Harry, který byl plný optimismu.
„Co Ronald?“ musela jsem se zeptat.
„Pění, zuří, šílí, ale začíná docházet k poznání, že se mu prostě neomluvíš. A děsí ho, že jsem se začal objevovat na veřejnosti s Perym.“
„Idiot.“
„Je prostě občas pomalejší. Teď mu Fred a George poslali balíček, který se mu rozpustil v rukách. Ruce měl celý den upatlané od jakéhosi slizu a jediná věta, kterou dokázal říct, byla, že je povrchní hňup a všichni by měli stát za tou nejbystřejší čarodějkou, kterou tento svět zná. Takže logicky za tebou. Bylo to vtipný. Seamus, Dean i Neville se mu snažili pomoct, ale pak to vzdali, přemoženi smíchem. Já se složil smíchy hned. To prostě nešlo jinak,“ zatřpytilo se Harrymu v očích. Byl to úžasný kluk, a i přes dětství, které prožil, byl ten nejhodnější a nejvěrnější člověk na planetě. Vážně jsem ho žrala.
„Miono…“
„Ano?“ ozvala jsem se, když nenásledovalo žádné pokračování.
„Seznámíš mě s tvými hady?“ pokukoval po mně.
„Jak s mými?!“ vyjekla jsem.
„Prostě jsou tvoji,“ zarputile si vedl svou, jak malé dítě.
„Proč?“ zeptala jsem se a napila se.
„Protože se mi líbí Blaise,“ řekl na plnou pusu. A já se málem utopila v dýňové šťávě.