SRVK - 27. kapitola

27. kapitola

Sice jsem se rozhodla, že se neprobudím, ale mé tělo mělo jiný názor. A nakonec to bylo možná dobře. Už mě to v tomhle stavu opravdu nebavilo.

„Počkejte, asi se probouzí,“ uslyšela jsem hlas Harryho.

A já se opravdu pomalu probouzela. Začínala jsem mít cit v rukou. Nedokázala jsem se pohnout, ale cítila jsem, že to už brzy bude jinak. Měla jsem pravdu. Za nějakou dobu mučivého čekání se mi konečně povedlo pohnout prsty. Ale dalo mi to zabrat.

„Hýbe se! Opravdu se probouzí!“ vykřikl Ron. Kdybych byla ve stavu funkčnosti, pravděpodobně bych mu jednu natáhla, protože jsem z něj dostala málem infarkt. Pravděpodobně seděl velmi blízko postele a zakřičel mi téměř přímo do ucha. Au!

„Proč se neprobouzí i Draco?“ položila Pansy zajímavou otázku.

Ale já teď neměla čas se jí zabývat. Měla jsem dost starostí sama se sebou. Byla jsem více a více při smyslech. Cítila jsem se odpočinutě, ale rozbolavěle. Bylo to zvláštní po takové době, která mi připadala jako věčnost, že jsem zase pociťovala, jak se cítí mé vlastní tělo. Jak se já cítím po fyzické stránce. Už jsem jen čekala na okamžik, kdy budu moct konečně otevřít oči. A ta chvíle přišla. Zamžourala jsem do náhlého přísunu světla, který jsem neviděla mnoho dní.

„Už jsem zde. Tohle vypijte, slečno Grangerová,“ okamžitě se ozval přísný hlas madam Pomfreyové. Nemělo cenu odmlouvat, a tak jsem se pomaloučku posadila a velmi opatrně si vzala lahvičku, kterou mi podávala. Zhluboka jsem se nadechla a pak to do sebe vyklopila. Fuj! Takový kentus jsem dlouho nepila. Ušklíbla jsem se.

„A tady je dávka i pro pana Malfoye. Po měsíci nepoužívání hlasivek je jasné, že se jim nechce příliš spolupracovat,“ dodala madam, než odešla zpět do své kanceláře. A mě tím absolutně šokovala. Měsíc? Měsíc?!

„Hermiono, jak ti je?“ zeptala se starostlivě Ginny. Chtěla jsem jí hned odpovědět, ale moje hlasivky ještě nebyly zcela funkční.

 „Měsíc?!“ dostala jsem nakonec ze sebe. Byla jsem v šoku.

„Ano, měsíc,“ pokrčil rameny Blaise.

„To není možné! Tolik mi toho uniklo!“ potichu jsem zaskučela a složila hlavu do dlaní.

„Uklidni se. A neptej se na nic. Vysvětlíme vám všechno, až budete oba vzhůru,“ předběhla mou otázku Ginny.

„Dobře no…,“ zabručela jsem. Hlasivky už se mnou začínaly spolupracovat. Naštěstí.

„Nebruč, už se taky probouzí,“ řekla Pansy s úlevou v hlase. A opravdu. Otočila jsem se a viděla jsem, jak to s Dracem začíná cukat. Zpočátku jen nepatrně. Ale začínaly to být jasnější a jasnější pohyby. Nebylo pochyb o tom, že se brzy probudí. A opravdu se zanedlouho Draco probudil. Pansy mu ihned podala lektvar. Ušklíbl se, ale vypil ho bez zdržování a bez jedovatých poznámek.

„Na nic se neptej. Byli jste mimo měsíc. Byl to dlouhý měsíc plný změn. Opravdu jste o mnoho přišli. Za ten měsíc se nám povedlo zničit Světlé Smrtijedy. Bylo to poměrně složité a táhlo se to dlouho. Ale jen díky spojenectví se Smrtijedy se je nakonec povedlo porazit. Bohužel jsme ztratili mnoho našich přátel a spolužáků. Ale i jednoho našeho profesora. Ztratili jsme tři lidi z Mrzimoru, dva z Havraspáru a po jednom ze Zmijozelu a Nebelvíru. A opustil nás Kratiknot. Měl poměrně dlouhou a bolestivou smrt. Unesli ho a mučili. Ale nezradil. Všichni jsou na něj pyšní a on se zapíše do dějin. Kdyby zradil, kdyby nezvládl vzdorovat i ve své situaci, tak bychom byli v háji. Každopádně nikdo ještě neměla pohřeb a ani se nic neslavilo. Čeká se na vás dva. Nevědomky jste nám také pomohli. To vám vysvětlíme za chvíli. Dále zemřela Levandule. Zabila se sama. Jedem. Měla ho schovaný v hábitu, kdyby se něco zvrtlo. Zbabělec. Rodiče Peryho čekají na soud. S tím se také čeká na vás dva. Azkaban je pro ně jistý, ale není jisté, jestli dostanou polibek. Pery i Roger jsou v naprostém pořádku, pokud se nepočítá to, že jsou strachy bez sebe kvůli vám dvěma. Bojí se o vás a každý den před večerkou vás chodí navštěvovat. Budou nadšením bez sebe, až vás tady uvidí sedět. Brání vás před každým rušícím návštěvníkem. I nás pět odsud jednou vytlačili, abychom vám prý nepřidělali potíže! Pf… Dále. Smrtijedi se rozpadají, díky vám. To vám vysvětlíme taky potom. Voldemort stále žije. Momentálně zuří. A asi vás dva nenávidí víc než mě. Což považuji za fajn změnu,“ zazubil se na nás Harry. A já jsem se nestačila divit. Nemohla jsem najít slova.

„Co? Všechno díky či kvůli nám? Proč? Jak že nás dva nenávidí víc?“ našel za nás slova Draco.

„Řekl jsem potom. Slíbili jsme Rogerovi, Perymu, Brumbálovi, Snapeovi a McGonagallová, že u toho budou moct být. Jsou zvědaví na vaše reakce,“ zablýsklo se Harrymu v očích.

„Ty mě tedy vůbec neuklidňuješ. Spíše naopak. Zneklidňuješ mě. Ne, jinak – děsíš mě!“ zaúpěla jsem.

Nemuseli jsme na vysvětlení čekat dlouho. Novinku o našem probuzení drželi sice v tajnosti, ale zcela přirozeně už o tom věděl úplně každý. Bradavice a tajemství – katastrofa na entou. Až na pár výjimek. Každopádně se k nám hrnuli další a další lidé, kteří nám k čemusi gratulovali, potutelně se usmívali a blahopřáli k uzdravení. Bylo to dost nepříjemné a já se cítila více a více zneklidněně. A Draco na tom byl podobně.

„Kšá, kšá!“ objevila se najednou Ginny a vyhnala od naší postele aktuální návštěvníky. Díky bohu. Už mě bolel obličej z toho neustálého úsměvu a Draco už taky určitě neměl energii na ty své vražedné pohledy. Tak jako tak naše úleva netrvala dlouho. Ve dveřích se s potutelnými úsměvy objevili Roger, Pery, Brumbál, Snape a McGonagallová. I Snape se trochu usmíval a to mě děsilo ze všeho nejvíce.

„Jsme velice rádi, že už jste zase mezi námi,“ začal Brumbál s jiskřičkami v očích.

„I když jste způsobili takové změny,“ pokračoval Snape.

„A změnili budoucnost nás všech,“ dokončila McGonagallová.

„Vysvětlit. Všechno. Hned!“ odsekával pečlivě Draco.

„Ale jistě,“ odpověděl Brumbál a mezitím se všichni usazovali kolem nás. Každý se posadil tak, aby nám viděl do tváře. A ve mně začalo všechno vřít.

„Tak se na to podíváme. Tolik věcí vám máme říct. Takových novinek!“ posteskl si Brumbál.

„My víme. Chceme jen vysvětlit naši nevědomou pomoc, proč se Smrtijedi kvůli nám rozpadají a proč nás Voldemort nenávidí více než Harryho,“ div jsem nezavrčela.

„Ale jistě, slečno Grangerová. Vše vám vysvětlíme. Ale vše spolu souvisí. Jsem velice rád, že oba sedíte, jinak by s vámi ta novinka mohla seknout,“ zareagoval Snape. Natahoval to. Zdržoval. Schválně. Bavil se naším vztekem a zvědavostí.

„Pamatujete si tu noc?“ zeptala se McGonagallová. Oba jsme přikývli.

„I tu kletbu?“ pokračovala. Opět jsme kývli. Draco prý cítil, když jsem propadla za ním kletbou.

„Víte, co to bylo za kletbu?“ zeptala se znovu. Tentokrát jsme oba zavrtěli hlavou.

„Tato kletba je velmi starého původu. Obecně se říká, že se sesílá jen z velké nenávisti a ta velmi pomalu oběť sžírá zevnitř a nechává ji trpět, i když si všichni kolem oběti myslí, že je oběť již mrtvá. Pomoct může jediná věc – když se za tím člověkem někdo do kletby vrhne. Podmínkou je, že se oba musí upřímně milovat. Pak se kletba obrátí o sto osmdesát stupňů,“ dokončila krátký výklad.

„Takže to znamená?“ zeptal se Draco. Také jsem se příliš nechytala.

„Jste svázání tou nejstarší magií. Váš svazek nelze nijak rozdělit. Vaše láska ničí vaše nepřátele. Vy ho už musíte jen naplnit. Jste manželé,“ dovysvětlil to Snape.

„MANŽELÉ?!“ vyjekli jsme s Dracem současně.