SRVK - 29. kapitola

29. kapitola

Po odchodu Peryho a Rogera jsme dlouho jen tiše seděli. Já jsem mluvit za nic na světě nechtěla a on očividně přemýšlel nad tím, co mi vlastně řekne. Najednou prudce zvedl hlavu a propaloval mě pohledem. Polkla jsem.

„Tak dobrá, já začnu,“ ozval se najednou. Sice jsem nechápala smysl tohoto prohlášení, protože já jsem o tom mluvit nechtěla, ale tohle bylo vlastně to poslední, co mě momentálně trápilo. A tak jsem prostě jen kývla. Hlavně ať už to máme za sebou.

„Jsme manželé. S tím už nikdo nic neudělá. Ani my. Takže bychom se s tím měli nějak vyrovnat a začít plánovat náš společný život. Ale ještě před tímto plánováním si musíme promluvit o našich rodinách. Takže… Moji rodiče přijdou a nebude to asi příjemná návštěva. Nemám nejmenší tušení, jak se rozhodnou, ale nejsou pro nás hrozbou. Pro ně je magie posvátná. Nikdy nezpochybní naše manželství, i kdyby se k nám otočili zády. Ale kdybychom je získali na svou stranu, získáme velmi silné spojence. O tvých rodičích mi budeš muset něco prozradit ty,“ domluvil. A já se musela zhluboka nadechnout, abych to vstřebala.

„Dobře. Dobře. První část tvého proslovu přejdu. Nemám na to náladu ani chuť. A prostě mi bude trvat déle než tobě, než se s tím smířím. Co se týče tvých rodičů. Neznám je, ale o tvém otci jsem zatím neslyšela nic dobrého. Nemám strach se s nimi setkat, ale taky po tom nijak netoužím. A co se týče mých rodičů, budou v pohodě. Pokud se nebudeš chovat jako arogantní a rozmazlený fracek, tak to bude v pohodě. Jsi dostatečně inteligentní a dokážeš být fajn, když chceš. Takže tak,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře, tak to bude v pohodě. Zítřek zvládneme s přehledem, pokud budeme vystupovat jako pár,“ dořekl a pozvedl obočí.

„No… Když nebudeme, tak asi nepřežijeme. Takže budeme,“ snažila jsem se zůstat praktická.

„Výborně. A teď to ministerské cosi…“

„Lidé z Ministerstva. Bože…,“ zasténala jsem a přerušila ho.

„Už mě nikdy nepřerušuj,“ procedil mezi zuby. A očividně to myslel vážně.

„Eeee…. To ti asi nemůžu slíbit. Ale zítra, ani před Ministerstvem nebudu. Přísahám,“ snažila jsem se ho uklidnit. A on po chvilce vydechl a napětí z jeho obličeje zmizelo.

„To je přijatelný kompromis. No každopádně. Ministerstvo se bude snažit něco vyšťourat. Na mě. Protože… No… Moje rodina… Není svatá,“ dořekl nakonec s obtížemi.

„Nemá co vyšťourávat. A celé Ministerstvo mi už taky může políbit. Fajn. Takže tohle jsme si vyjasnili. Před Ministerstvem jsme ještě šťastnější pár než před rodiči,“ uzavřela jsem další téma.

„A teď ta odbornice, co má přijet. Nechci s ní mluvit,“ oznámil Draco.

„Musíme. Myslím, že by nám mohla pomoci. Dát nějaké rady a tak. Takže si ji vyslechneme, odpovíme a necháme si pomoci,“ argumentovala jsem.

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne.“

„Ano. A nebudeme o tom dále diskutovat.“

„Dobře. Uděláme kompromis!“ změnil najednou Draco názor.

„Jaký?“ zeptala jsem se opatrně.

„Necháš si říkat paní Malfoyová. Už teď. Protože před rodiči, Ministerstvem i tou odbornicí stejně budeš paní Malfoyová. Takže si tak necháš říkat už teď a nechci už slyšet žádné, slečno Grangerová. A ty se proti tomu budeš taky ohrazovat. A budeš na to pyšná. Protože teď patříš do rodu Malfoyových,“ dořekl Draco a vyčkávavě na mě koukal. A já si téměř musela sbírat čelist ze země. Tohle přece nejde! Nejde­… Ale na druhou stranu měl pravdu. Stejně se tomu oslovení nevyhnu a příští dny ho uslyším pořád. To je prostě debilní situace. Ááááh. Chtělo se mi řvát. Tak moc.

„Fajn,“ zamumlala jsem nakonec.

„Prosím? Neslyšel jsem?“ zeptal se sladkým hláskem Draco.

„Fajn! Ty budeš spolupracovat s odbornicí a já si nechám říkat svým novým jménem!“ zavrčela jsem na něj. Byl tak nesnesitelný!

„Výborně,“ usmál se. A tvářil se tak moc spokojeně, že jsem měla obrovskou chuť mu dát facku. Pro změnu jsem propalovala pohledem já jeho. Byla jsem naštvaná, smutná, v šoku. Byla jsem prostě momentálně velmi psychicky nevyrovnaná. Moje nálady, pocity i reakce jsem nedokázala předvídat ani já sama a on se tady usmívá a ke všemu přistupuje s tím neskutečným klidem! Měla jsem chuť ho zaškrtit. Facka by byla málo.

„Hermiono,“ oslovil mě nečekaně jemně a něžně vzal můj obličej do jeho dlaní. Díval se mi do očí a najednou jeho maska zmizela. A já mohla číst jeho strach a obavy. Z toho, co se stalo, i z toho, co teprve přijde. Povzdechla jsem si. A on se opět usmál a maska byla zpátky. Stále mě rozčiloval, ale byl to prostě on. A dovolil mi za ni nahlédnout… Nepatrně jsem se tedy usmála nazpět.

„Tak. Tohle už máme za sebou. A teď musíme probrat i náš další společný život. Kde budeme bydlet, jak budeme žít, kolik dětí budeme mít, k čemu je povedeme, jaká budou pravidla domácnosti, pak nějaká pravidla i pro nás dva, také vybavení domácnosti, peníze, práci a tak dále. Připravená?“ zeptal se s úsměvem od ucha k uchu a já tentokrát opravdu musela sbírat svou spodní čelist ze země. Tohle nemohl myslet vážně!

„Takže bych začal s domácností. Radši bych bydlel v jiném sídle než mí rodiče. Takže pokud nebudou s námi souhlasit, budeme mít Manor, pokud budou, tak si obsadíme jiné sídlo naší rodiny,“ zamyslel se. Takže to myslel vážně! Doprdele!

„Potřebujeme tak velký prostor?“ hlesla jsem.

„Ano. I zahradu. Blízko od Malfoy Manor máme o trošku menší sídlo. Nemá zatím jméno, ale to můžeme vyřešit potom. Vybavení domu bych asi také řešil až potom. Ale je jasné, že budeme mít velkou knihovnu a laboratoř. Ložnici. Náš obývací pokoj. Společný obývací pokoj. Dětské pokoje. Salónky. Velkou halu. Pokoje pro hosty. Kancelář pro sebe a kancelář pro tebe. A tak dále, a tak dále. Na zahradě si něco přeješ?“ zeptal se mě. No. Knihovnu už jsem měla a nic jiného jsem vlastně nepotřebovala. Ale když se tak nabízel!

„Bazén a altánek,“ odpověděla jsem.

„Může být. Ale zvířata nechci. Nemám je rád,“ dodal.

„Křivonožku si nechám a poté budu chtít další kočku. A budeme mít sovy. A na zahradě psy nebo koně. Vyber si,“ založila jsem si ruce na hrudi. Poslední dvě věty jsem tedy dodala jen kvůli tomu, abych ho naštvala. Ale na Křivonožkovi a sovách jsem si trvala. I když sovy bral asi jako samozřejmost.

„Fajn. Můžeš mít, jaká zvířata chceš,“ odpověděl po delší době přemýšlení. Ups. Tak tohle nebude zadarmo.

„Pravidla a to, jak budeme žít, asi probereme až potom. Co se týče peněz, tak ty vlastně řešit nemusíme. Práce. Jako paní Malfoyová pracovat nemusíš, ale to ty asi nebudeš chtít zůstat doma. Já osobně chci řídit naši firmu. Jediné, co chci po tobě, je to, že nebudeš pracovat na Ministerstvu,“ odmlčel se. Asi očekával reakci.

„Na Ministerstvo ani nepáchnu. O to se neboj. Radši bych nějaké výzkumy nebo tak něco,“ pokrčila jsem rameny.

„V pořádku. Tak teď děti. Rád bych aspoň dvě, ale nezlobil bych se ani za tři. Ale rozhodně jich nechci více než pět,“ zamyslel se.

„Děláš si ze mě prdel?! Budeš je snad rodit, že si tu určuješ počet?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne, ale budu trpět tvoje chutě, nálady a vrtochy,“ pokrčil v klidu rameny a já opět jen zírala. Ale nenechal mě zírat dlouho, protože hned pokračoval. „Jména samozřejmě budeme vybírat spolu. Co se týče pohlaví. Byl bych rád aspoň za jednoho kluka, ale ani holčičky mi vadit nebudou. A jejich pravidla a k čemu je povedeme, si taky ujasníme, až to bude aktuální.“

„Já nechci víc jak tři děti!“ zmohla jsem se nakonec na odpověď. A vypustila jsem z pusy něco úplně jiného, než jsem původně chtěla. Chtěla jsem říct, že se pomátl. Tak třeba příště. Příležitostí budu mít určitě víc než dost.

„Dobrá. Tím pádem se k částem tohoto rozhovoru budeme vracet postupně. Vždy až budou aktuální,“ usmál se na mě.

„Fajn,“ odpověděla jsem stále ještě mimo.

„Teď si pojď lehnout. Kóma není to samé jako spánek a my spánek potřebujeme,“ zazubil se.

Lehl si a rozevřel náruč. A já se do ní zhroutila. Byla jsem absolutně mimo. Neměla jsem nejmenší tušení, co to právě proběhlo. Poslední, co jsem ucítila, bylo jemné pohlazení po tváři a malý polibek ve vlasech.