SRVK - 7. kapitola

7. kapitola

Další den ráno jsem vstala ještě dříve než obvykle. Měli jsme s hady sraz v nepoužívané učebně ve sklepení. Rychle a potichu jsem vylezla z postele, něco přes sebe hodila a doběhla do společenské místnosti. Roger s Perym už tam nervózně seděli. Povzbudivě jsem se na ně usmála a posadila se k nim. Neodolala jsem a po cestě jsem Rogera pohladila po hlavě. Netrvalo dlouho a objevil se i Neville, celý rozespalý, ale očividně odhodlaný. S mírným úsměvem jsem zavzpomínala na první ročník. Tehdy se mě, Harryho a Ronalda pokusil zastavit před výpravou za kamenem mudrců. Měl v sobě více statečnosti, než jakýkoliv had předpokládal. Chvíli po Nevillovi se objevila Ginny s neuvěřitelně mrzutým výrazem.
„Tak můžeme vyrazit,“ podotkla jsem a vstala. Buclatá dáma měla nějaké řeči ohledně chození mimo věž v tuhle hodinu, ale nebylo to nic, s čím bychom si museli dělat těžkou hlavu. Cesta do sklepení byla plná nástrah. Jako na potvoru jsme se museli schovávat prvně před Protivou a následně před paní Norrisovou.

„Jak já tyhle dva otravy nesnáším,“ zamumlala jsem.
Za zhruba půl hodiny jsme vstoupili do učebny, kde na nás čekali mírně podráždění hadi. Hned jsem si vzpomněla na pořekadlo „Nedráždi hada bosou nohu.“ Ušklíbla jsem se.
„Přeji vám hezký den. Než se začnete rozčilovat, nemůžeme za to. První se objevil Protiva a pak ta pitomá kočka Norrisová. Museli jsme se schovat,“ začala jsem hned na začátek. Dočkala jsem se ušklíbnutí od všech hadů.
Aspoň že se zdrželi všech komentářů, pomyslela jsem si.
„Tak když už jste konečně tady, můžeme začít, ne?“ podotkl Blaise.
„Jistě. Možná by nám jako první mohla Ginny říct, co má v plánu,“ mrkla jsem na ni.
„Mile ráda. Ronald se k smrti bojí pavouků. Je z nich úplně mimo. Jako první mám v plánu ho dotáhnout do nějaké učebny a tu zamknout. Sešlu na něj pouta a poté si bude chtě nechtě vyslechnout mou přednášku na téma, jak moc je špatné nařknout někoho ze spojení se Smrtijedy. Obzvlášť když je jeho oběť inteligentnější než on a ještě ke všemu nevinná. Pak plynule přejdu k tématu, jak moc je špatné svou nejlepší kamarádku nazývat nevhodnými jmény. Dále použiji tedy to kouzlo Arania sortia. Nezná protikouzlo, takže se těch pavouků nezbaví dřív, než budu chtít já. Může to být docela zábavné. Nakonec na něj sešlu Rictusempra, odemknu a odejdu. Ať si to vyřeší, jak chce. To vše dnes. Nějaké připomínky?“ pozvedla obočí a porozhlédla se po nás.
„Ani ne. Překvapuje mě jen tvoje nenávist k vlastnímu bratrovi,“ podotkla Parkinsonová.
„Není pravda, že ho nenávidím. Jen potřebuje lekci. A jako jeho hodná sestra mu ji ráda poskytnu,“ pokrčila rameny.
„Vážně jsi řekla, že jsem inteligentnější než on?“ zeptal se nesměle Roger.
„Řekla jsem pouze pravdu.“
„Dobře. Druhá část je lektvar. Přišla jsi na něco, Grangerová?“ zeptal se mě Malfoy.
„Ale samozřejmě. Napadlo mě použít lektvar, který mu zabrání jíst. Každý ví, že Ronald jí za tři. A jí rád. Je to pro něj poměrně velký trest. A navíc protilékem je vzácná rostlina, kterou rozhodně nepozná, jak si přál Neville,“ odpověděla jsem s nadneseností. Věděla jsem, že příprava toho lektvaru je obtížná, ale taktéž jsem věděla, že je v mých i v Malfoyových silách ho udělat.
„Longbottome?“ popohnal ho Blaise.
„Našel jsem si něco o ruměnce rudé, nížinatá rostlina. Je to malá rostlina se sytě červenými květy. Tato rostlina se škodolibě usmívá a při bližším shledání vás ožehne červeným plamenem. Tato rostlina je na Ministerstvu vedena jako nebezpečná, ale v Bradavicích se vyskytuje. Řeknu mu, že pokud si večer k rostlině přičichne, účinek lektvaru odezní. Ožehnutí ruměncem mu nezpůsobí nic, co by jednoduché kouzlo nespravilo, ale svůj účinek to mít bude,“ dokončil Neville.
„Nerada to říkám, ale někdy z vás, Nebelvírů, jde docela strach. Dokážete být fakt pomstychtivý a očividně se neštítíte téměř ničeho,“ ušklíbla se Parkinsonová. Neville se po tomto prohlášení ošil a s Ginny jsme se jen ušklíbly.
„Skvěle. Takže je vše rozhodnuto. Do přípravy lektvaru se dáme zítra, Grangerová. Po večeři sraz tady,“ přešel poznámku Parkinsonové Malfoy a vydal se k odchodu.
„Můžu říct svůj názor?“ zeptal se nesměle Roger. Malfoy se otočil na patě a vrátil se. Pozvedla jsem nad tím obočí.
„Jasně,“ odvětili jsme s Blaisem zároveň.
„A slibujete, že mě za to nijak neproklejete a nic?“ opatrně se ujišťoval. Začala jsem se trochu obávat toho, co chce říct. Každopádně jsme všichni kývli.
„Mně přijde, že Nebelvír a Zmijozel se zase tolik neliší,“ pokrčil rameny a opatrně po nás pokukoval. Po jeho prohlášení bylo ticho. Neville ztuhnul. Ginny byla očividně v šoku. Malfoy vypadal, jako by zkameněl. Parkinsonová vykulila oči. Mně začaly cukat koutky. Nakonec jsem se rozesmála a kupodivu Blaise společně se mnou. Roger vypadal, že se mu ulevilo, a Pery vypadal upřímně zděšeně.
„Teda, nerada to říkám, ale poslední dobou tohle slyším nějak často. Už to se mnou pomalu nic nedělá,“ zazubila jsem se.
„Taky už jsem si docela zvykl,“ pokrčil rameny Blaise.
„Navíc v Oddělení s omezeným přístupem jsem v jedné velmi staré knize četla, že Salazar a Godric byli nejlepší přátelé. Každý říkal, že jsou jako rub a líc. Úplně stejní a přitom tak odlišní,“ podotkla jsem.
„To by hodně vysvětlovalo,“ mrzutě podotkla Ginny, která se mezitím vzpamatovala. Všichni už se ze šoku očividně vzpamatovali. Jen Pery vypadal stále zděšeně.
„Pery? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho jemně.
„Ne! Pokud by tohle slyšeli rodiče, tak mě přetrhnou jak hada!“ jakmile to dořekl, zrudnul. Zato Roger se rozesmál. Mně cukaly koutky a Blaisovi také.
„Jako hada říkáš?“ zeptal se Blaise.
„Ehm… pardon… tak jsem to úplně nemyslel…,“ dostal ze sebe s pokrčením ramen Pery.
„Kdo jsou tví rodiče?“ zvědavost mi nedala.
„Pracují na Ministerstvu a zakládají si na tom, že celá naše rodina byla v Havraspáru, nebo Nebelvíru. Když se moje sestra zmínila, že si myslí, že se tohle stejně prolomí a při jejich štěstí jeden z nás skončí ve Zmijozelu… no… zuřili. Pokud prý v jejich domě ještě někdo něco takového řekne, tak ho vydědí stejně jako toho zrádce, našeho bratra. A teď po mně chtějí znát příjmení Rogera. Jenže když ho řeknu, tak mě vydědí a ještě ke všemu zničí jeho rodinu. Občas se chovají jak magoři,“ rozpovídal se jinak velmi tichý Pery. My ostatní byli v šoku. Dokonce i Malfoy!
„Jak jako vydědí a zničí?“ zeptala jsem se zamračeně.
„Když jsem jim řekl, že se bavím s tebou, byli nadšení. Jsi ze Zlatého tria. I přes svůj původ jsi hodna toho, abych se s tebou bavil. Jenže… když jsem zmínil Rogera, hned chtěli příjmení, asi něco tuší. A já nevím, co mám dělat,“ zamračil se Pery. Vypadalo to, že se mu chce brečet. A já se při zmínce o Triu musela ušklíbnout stejně jako Malfoy, Blaise a Parkinsonová.
„Tak co kdybych napsal rodičům a upozornil je na to? A ty bys pak Rogerovo příjmení řekl?“ nabídl se Blaise.
„To bych sice mohl, ale stále mě vydědí,“ popotáhl Pery.
Roger ho chytl za ruku a povzbudivě se usmál. Bylo zajímavé, jak si ti dva kluci byli více a více podobní. Každý měl něco, za co je jejich rodiny rozhodně nechtěly pochválit.
„To by neudělali, ne? Rogera taky nevydědili,“ podotkla jsem.
„Asi má lepší rodiče než já. Oni by to udělali. Měl jsem toho staršího bratra, vzal si čarodějku, která chodila sice do Havraspáru, ale celá její rodina byla jinak ve Zmijozelu. Její rodina s tím měla prvně problém, ale nějak to překousla, ale naši rodiče ne. Vydědili ho. Ztratil svoje příjmení i dědictví a nesmíme se s ním stýkat.“ Teď už měl Pery v očích i slzy.
„Nemusíš o tom mluvit, nějak to vyřešíme. Určitě! Rogere, mohl by ses s Perym vrátit do věže?“ požádala jsem ho. Nechtěla jsem, aby se Pery složil zrovna před hady.
„Jasně, Hermi!“ Vydal se hned k odchodu a táhl Peryho za sebou.
„A teď mi někdo konečně vysvětlete ty pošahaný čistokrevný pravidla a snad ještě pošahanější posedlost kolejemi. Děkuji!“ Posadila jsem se a čekala. Nesnášela jsem, když jsem byla mimo. Navíc jsem chtěla Perymu pomoct.