SRVK - 31. kapitola

31. kapitola

Na rozhodnutí našich rodičů jsme čekali ruku v ruce a s klidem v duši. Něco se mezi námi změnilo, zapadlo na své místo. A nám konečně došlo, že ať to dopade jakkoliv, my budeme ti, kteří získají. Ale oba jsme si přáli kladné přijetí našeho svazku. Protože to by nám mohlo velice pomoci.

„Vypadá to, že už jste se docela smířila s tím, že jste má žena, paní Malfoyová,“ ozval se najednou Draco.

„Už nejsem tak vyděšená a šokovaná. Ale rozhodně s tím nejsem smířená. Jak už jsem naznačovala, nechtěla jsem se vdávat takhle mladá, už vůbec ne bez přípravy svatby, nečekaně a upřímně řečeno v mých představách jsi vážně nefiguroval ani ty. A navíc nemám ráda oslovení paní a změnu příjmení. Takže tak,“ odvětila jsem.

„A kdo v tvých představách figuroval?“

„Nikdo konkrétní. Ale byl to rozložitý vysoký a snědý muž s tmavými vlasy i oči. Takže opak tebe,“ pokrčila jsem rameny.

„Vysoký jsem,“ bránil se Draco.

SRVK - 30. kapitola

30. kapitola 

Druhý den jsem byla nervózní. Vlastně jsem byla jako na jehlách. Zaprvé mě trápilo, jak se mám chovat k Malfoyovým, co tomu řeknou a celkově mě trápili prostě oni samotní. A zadruhé mí rodiče. Jak budou proboha reagovat na to, že jejich jediná dcera je de facto vdaná a jim nic neřekla? A jak budou reagovat na to, že to nebylo úplně dobrovolné, a přesto je to platné? Proboha. Takových otázek bez odpovědí. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli ty odpovědi chci znát.

„Přestaň tady tak pochodovat, nebo tady vychodíš díru,“ ozval se Draco z křesla. Byli jsme v místnosti za ředitelovou kanceláří. Bylo nám řečeno, že se tam dnes samy od sebe objevily dveře. Takže nám sám hrad vytvořil neutrální půdu na rozhovor. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale rozhodla jsem se to nechat být.

„Jsem nervózní. Nemůžu jen tak sedět,“ odbyla jsem ho. Nechápala jsem, jak může být tak v klidu. Zase.

SRVK - 29. kapitola

29. kapitola

Po odchodu Peryho a Rogera jsme dlouho jen tiše seděli. Já jsem mluvit za nic na světě nechtěla a on očividně přemýšlel nad tím, co mi vlastně řekne. Najednou prudce zvedl hlavu a propaloval mě pohledem. Polkla jsem.

„Tak dobrá, já začnu,“ ozval se najednou. Sice jsem nechápala smysl tohoto prohlášení, protože já jsem o tom mluvit nechtěla, ale tohle bylo vlastně to poslední, co mě momentálně trápilo. A tak jsem prostě jen kývla. Hlavně ať už to máme za sebou.

„Jsme manželé. S tím už nikdo nic neudělá. Ani my. Takže bychom se s tím měli nějak vyrovnat a začít plánovat náš společný život. Ale ještě před tímto plánováním si musíme promluvit o našich rodinách. Takže… Moji rodiče přijdou a nebude to asi příjemná návštěva. Nemám nejmenší tušení, jak se rozhodnou, ale nejsou pro nás hrozbou. Pro ně je magie posvátná. Nikdy nezpochybní naše manželství, i kdyby se k nám otočili zády. Ale kdybychom je získali na svou stranu, získáme velmi silné spojence. O tvých rodičích mi budeš muset něco prozradit ty,“ domluvil. A já se musela zhluboka nadechnout, abych to vstřebala.

SRVK - 28. kapitola

28. kapitola

Chvíli bylo ticho a bylo vidět, že si ho naši diváci užívají. Já byla v šoku. A začal ve mně klíčit vztek.

„Už jste se vynadívali?“ zavrčela jsem nakonec. A dočkala se prohloubení jejich úsměvů. Výborně.

„Ano, manželé,“ přikývl klidně Brumbál a ignoroval mou druhou otázku.

„To není možné. Manželství se nedá uzavřít bez souhlasu obou zúčastněných!“ argumentovala jsem.

„V mudlovském světě asi ne, ale u nás se to děje poměrně často. Magie určité věci dělá za nás. A občas se prostě rozhodne, jako v případě vás dvou, že vás spojí, protože by vám to mohlo klapnout,“ pokrčila rameny Ginny.

„No dobře, ale ta část s tím, že to nejde nijak zrušit, byla jen sranda, že jo?“ ozvala jsem se znovu. Nemínila jsem to teď vzdát.

„Kdyby vás magie spojila jiným způsobem, tak by to zrušit šlo. Ale vás spojila prastará magie. Tudíž odpověď na vaši otázku je prosté ne,“ odpověděl klidně Brumbál.

SRVK - 27. kapitola

27. kapitola

Sice jsem se rozhodla, že se neprobudím, ale mé tělo mělo jiný názor. A nakonec to bylo možná dobře. Už mě to v tomhle stavu opravdu nebavilo.

„Počkejte, asi se probouzí,“ uslyšela jsem hlas Harryho.

A já se opravdu pomalu probouzela. Začínala jsem mít cit v rukou. Nedokázala jsem se pohnout, ale cítila jsem, že to už brzy bude jinak. Měla jsem pravdu. Za nějakou dobu mučivého čekání se mi konečně povedlo pohnout prsty. Ale dalo mi to zabrat.

„Hýbe se! Opravdu se probouzí!“ vykřikl Ron. Kdybych byla ve stavu funkčnosti, pravděpodobně bych mu jednu natáhla, protože jsem z něj dostala málem infarkt. Pravděpodobně seděl velmi blízko postele a zakřičel mi téměř přímo do ucha. Au!

„Proč se neprobouzí i Draco?“ položila Pansy zajímavou otázku.

SRVK - 26. kapitola

26. kapitola

Byla ještě noc, když mě ten zvuk probudil. Křik. Odporný křik. Ihned jsem se vymotala z přikrývek a spěchala za zdrojem. Byly to ložnice prvňáčků. A mezi těmi, kteří křičeli, byli i Roger a Pery. Na milion procent. Dech se mi zrychlil, ruce se mi klepaly a já se jen uklidňovala tím, že jsem za sebou slyšela zbytek naší skupinky a i jiných lidí z vyšších ročníků.

„Jsme tu, jdeme na to,“ ozval se za mnou udýchaný Harry a společně a odhodlaně jsme vstoupili dovnitř. Čekali jsme Smrtijedy. Možná i Světlé Smrtijedy. Nečekali jsme studenty. Studenty, kterým zářily bíle oči a na rukách jim snad až hořel znak lva. Tohle nebylo normální. A nemyslela jsem si to sama. Já, Ginny, Harry a Neville jsme poslali své patrony, jak bylo domluveno. Ginny do Nebelvíru, Neville do Havraspáru, já do Mrzimoru a Harry profesorskému sboru. Dál už nebyl čas přemýšlet. Upoutali jsme na sebe pozornost a všechny ty děsivé obličeje našich spolužáků se otočily k nám. Jen jeden jediný byl normální – ten Levandulin.

„To jste nečekali, že?“ posměšně se ozvala jmenovaná.

„Nečekali jsme, že Světlí Smrtijedi musí své následovníky ovládat, aby dělali to, co se po nich chce,“ ušklíbla jsem se.

SRVK - 25. kapitola

25. kapitola

Země se točila stále stejně rychle a stejným směrem. A přesto bylo všechno jinak. Lidé v Bradavicích prošli jakousi změnou. Někteří se Harryho báli, ale většina na něj koukala ještě s větší úctou. A nejen na něj. I na nás ostatní. Doufali jsme, že to znamená, že se na stranu Světlých Smrtijedů nepřidají. Ale neměla jsem čas nad tím tolik přemýšlet. Mířili jsme si promluvit s profesory – tedy s McGonagallovou, Snapem a s Brumbálem

„Harry?“ oslovila jsem ho.

„Ano?“ zamumlal a stále se mračil na dveře.

„Zaťukáš, nebo to má udělat někdo z nás?“ zeptala jsem se ho konečně. Na ty dveře se mračil už dobrých pět minut a mě nebavilo postávat před ředitelnou. Každopádně jsem si tou otázkou vysloužila nepěkný pohled. Radši jsem se tedy stáhla. Zhruba po dvou minutách si Harry povzdechl a nakonec konečně zaklepal.

„Dále,“ ozval se milý hlas Brumbála. A tak jsme všichni vstoupili. Všichni profesoři už tam byli. A dokonce dva navíc – Sirius a Remus. Zastavili jsme se na místě a nevěřícně se na něj dívali. Dlouho. Čekali jsme, jestli nám to někdo vysvětlí.