SRVK - 25. kapitola

25. kapitola

Země se točila stále stejně rychle a stejným směrem. A přesto bylo všechno jinak. Lidé v Bradavicích prošli jakousi změnou. Někteří se Harryho báli, ale většina na něj koukala ještě s větší úctou. A nejen na něj. I na nás ostatní. Doufali jsme, že to znamená, že se na stranu Světlých Smrtijedů nepřidají. Ale neměla jsem čas nad tím tolik přemýšlet. Mířili jsme si promluvit s profesory – tedy s McGonagallovou, Snapem a s Brumbálem

„Harry?“ oslovila jsem ho.

„Ano?“ zamumlal a stále se mračil na dveře.

„Zaťukáš, nebo to má udělat někdo z nás?“ zeptala jsem se ho konečně. Na ty dveře se mračil už dobrých pět minut a mě nebavilo postávat před ředitelnou. Každopádně jsem si tou otázkou vysloužila nepěkný pohled. Radši jsem se tedy stáhla. Zhruba po dvou minutách si Harry povzdechl a nakonec konečně zaklepal.

„Dále,“ ozval se milý hlas Brumbála. A tak jsme všichni vstoupili. Všichni profesoři už tam byli. A dokonce dva navíc – Sirius a Remus. Zastavili jsme se na místě a nevěřícně se na něj dívali. Dlouho. Čekali jsme, jestli nám to někdo vysvětlí.

„Já… Já se vám všem chci moc omluvit. Ten článek mi otevřel oči. Sice nevěřím, že to říkám zrovna já, ale Zmijozel opravdu není špatná kolej. Takže se ještě jednou omlouvám a doufám, že časem získám vaši důvěru a odpuštění,“ spustil Sitius a při tom se upřeně díval na Harryho a Remus mu povzbudivě tiskl rameno.

„Tvou omluvu přijímáme, ale odpuštění zatím nemáš,“ promluvil Harry s nádechem úlevy v hlase.

„Jsem ráda, že jsi konečně otevřel oči,“ ozvala jsem se.

„Já taky. Ale čekala jsem, že otevřeš oči dřív než můj bratr,“ pokrčila rameny Ginny. A Neville se na něj jen usmál. Omluvu jsme mohli přijmout. Ale odpuštění dostane, až se omluví i Snapeovi a zmijozelským. A to jsme věděli všichni.

„To jsem rád, že se to tak krásně vyřešilo. A teď nám povězte, o co jde,“ pokynul nám Brumbál. Jakmile jsme se posadili, Harry spustil.

„Hermionu napadlo poslat náš vlastní článek a následně můj rozhovor s Ritou do Jinotaje a na vlastní náklady ho rozešleme všem, kteří odebírají Denního Věštce. Pokusíme se dostat Seamuse zpět. Včera u snídaně si Ginny všimla, že vypadá pobledle a vyděšeně. Myslíme si, že asi pochopil, do čeho se to vlastně dostal. Levandule je ztracená. Je nadšená. A dál nevíme. Doufáme, že mým včerejším neúmyslným výstupem a následnou pomocí tady lidí, jsme na ně nějak zapůsobili, aby se k nim nepřidali,“ pokrčil rameny Harry a čekal. Všichni profesoři vypadali zamyšleně. Nakonec se ale někdo ozval.

„Podle mě to prozatím bude stačit. Uvidíme, jak se to vyvine. Zapojíme i je,“ vyslovil svůj názor Remus.
„Myslíš Řád?“ ujišťoval se Neville a Remus vykulil oči.

„Tady Hadi vědí všechno, co víme my. Můžeš mluvit otevřeně,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře. Pak tedy ano, myslím Řád. Zeptáme se všech, co si o tom myslí. Každopádně já si myslím, že váš včerejší výstup napomohl k otevření očí. I ta tvá poslední věta, Harry,“ podíval se jeho směrem.

„Já za to nemůžu. Fakt jsem se snažil ovládat. Ale tohle bylo fakt odporný a oni to chválili!“ zamračil se Harry a vzdorovitě si založil ruce na prsou.

„My to chápeme, pane Pottere. A nijak Vám Vaši reakci nevyčítáme. Byla pochopitelná,“ chladně Harryho ujistil Snape.

„Otázkou je, jaká bude jejich reakce,“ ozval se Sirius.

„My si myslíme, že se nás budou snažit konfrontovat. I Rona,“ pokračoval Harry.

„Proberete vaši strategii tady s profesorem Snapem a profesorem Blackem, po tomhle setkání. Klidně zde, ale až to dořešíme,“ poprvé se ujal slova Brumbál.

„Naší další starostí jsou Smrtijedi. Netrápí nás tolik, ale už nás docela otravuje, jak se snaží dostat naše Hady k sobě. Copak nedokážou pochopit, že to mají vzdát?!“ zabručel naštvaně Harry. Ten se rozhodně dobře nevyspal. Ale bylo roztomilé, jak zvýraznil slovo naše.

„Nás trochu trápí,“ ozval se Blaise a chytil Harryho za ruku.

„O ty si nedělejte starosti. Řád už rozběhl pár plánů a myslíme, že brzy bude po všem. Ale co tak víme, mají teď docela problémy se Světlými Smrtijedy. Útočí na ně. Voldemort zuří a upřímně řečeno, nerad to říkám, ale momentálně jsme s nimi na stejné lodi. Obě naše skupiny otravují a ničí nám život. I když každému trochu jinak,“ odpověděla McGonagallová.

„Voldemort by je třeba mohl porazit a ušetřit nám práci. Jen kdyby se mu chtělo samozřejmě,“ ozvala se Ginny. A nám všem zacukaly koutky. I profesorům. Kromě Snapea. Samozřejmě.

„Úsměvné, slečno Weasleyová. Můžete mu to jít navrhnout,“ pobídl ji Snape

„Klidně mu pošlu sovu, pane profesore,“ pokrčila rameny Ginny, která se tím rozhodně nenechala rozhodit. Snape se ušklíbl.

„Teď ale vážně. Co dál?“ zeptala jsem se.

„Nic. Smrtijedy nechte na nás. Světlí jsou na vás. Respektive to, dostat studenty do bezpečí. Věříme, že to zvládnete,“ mrkl na nás Brumbál.

„A teď pojďme probrat vaši strategii,“ ozval se Sirius. A dočkal se mnohých zasténání. Naše strategie byla prostá – rozčílit je, vylákat je a porazit je. A to se jim líbit nebude a my to věděli. A měli jsme pravdu. Po snad hodinové přednášce, jak jsme nezodpovědní a že příliš riskujeme, jsme se konečně dostali k řešení.

„Takže si to shrneme. Během tohoto týdne dostaneme na svou stranu Seamuse. Jako bonus obnovíme Brumbálovu armádu s tím, že tentokrát se přidá i Zmijozel a půjdeme hlavně proti Světlým Smrtijedům. Zkusíme je ještě více naštvat různými poznámkami a podobně a vyprovokovat je k útoku. Nejlépe až se půjde příště do Prasinek. Mohly by jít jen čtvrté ročníky a výš. Zatímco vy vyprovokujete Smrtijedy k útoku. Na jiný den a nejlépe ne na nás, ale na vás. Rozumím tomu správně?“ zeptal se zadumaně Harry. Byl to chabý plán, ale měli jsme už horší. Mnohem horší. Navíc nikdy nic nešlo úplně podle plánu, takže to bylo spíš proto, abychom měli pocit, že něco máme. A věděli jsme to všichni. Teda skoro. Zmijozelům to budeme muset říct.

„Rozumíš. Takže se uvidíme u večeře, mějte hezký zbytek dne,“ vyprovodil nás slovy Brumbál a my bez řečí šli. Očividně chtěli ještě něco probrat.

Večer téhož dne jsme seděli ve společenské místnosti a ošívali se. Tedy jen my Nebelvíři. Museli jsme jim to říct, ale nevěděli jsme jak. A navíc jsme se báli reakce.

„Co sebou melete, jakoby vás něco posedlo?“ ozvala se rozmrzele Pansy.

„My vám musíme něco říct,“ začal Neville.

„Něco, co se vám nebude líbit. Ale vůbec,“ pokračovala Ginny.

„Asi budete vyvádět,“ ujal se slova Harry.

„A asi i oprávněně,“ dokončila jsem.

„Tak to vyklopte a nejlépe jen jeden. Takhle po větě bychom tu byli dlouho,“ pobídl nás Blaise.

„Ale miluješ mě, že jo?“ zeptal se Harry a Blaise vážně přikývl. Harrymu se očividně ulevilo.

„Taky tě mám rád, jestli se chceš zeptat,“ ozvalo se mi u ucha od Draca. Opět mě vyvedl z míry. Další gesto, které bych nečekala.

„Já vás všechny taky žeru, tak už pohněte,“ popoháněla nás Pansy.

„Tak jo. Víte, jak máme ten plán?“ zeptal se Neville.

„Byli jsme tam,“ protočil očima Draco. Položila jsem mu ruku na koleno. Tohle chtělo klid.

„Jde o to, že my většinou máme vždycky plán,“ pokračovala opět Ginny.

„Ale ne vždycky nám vyjde. Popravdě řečeno nám zatím nikdy žádný plán nevyšel,“ pokračoval Harry.

„A většinou byla vše čistá improvizace. Navíc se většinou objevily absolutně neočekávatelné problémy a jaksi se vše zkomplikovalo,“ opět jsem dořekla.

„Jakože ten plán je jen tak?!“ vykulil oči Blaise.

„Spíš je ten plán proto, kdyby to náhodou teď vyšlo,“ pokrčila jsem rameny.

„Chcete říct, že očekáváte krach, komplikace a další různé ohavné věci?“ vyjekl docela zženštile Draco.
„Tak trochu?“ nejistě jsem se ozvala.

„S vámi je fakt radost něco dělat. Člověk se nikdy nenudí!“ vydechla zdrceně Pansy.

„Ty jsi zdrcená už teď? To teda brzo! V prváku jsme překonali tříhlavého psa, trilion překážek od profesorů a nakonec Voldemorta. Ve druháku jsme se omylem a zároveň úmyslně dostali do Tajemné komnaty a zabil jsem tam Baziliška a zničil Voldemortovu vzpomínku. Ve třeťáku jsme se vrátili v čase a zachránili Siriuse a Klofana. Ubránil jsem se desítkám mozkomorů. Ve čtvrťáku jsem prošel Turnajem, zvládl jsem překonat draka, zachránit Rona a projít labyrintem, a aby toho náhodou v ten rok nebylo málo, tak jsem měl na hřbitově dostaveníčko, hádejte s kým? Ano, s Voldemortem. Vloni jsme se na tajno pod nosem té ropuchy dostali z Bradavic a pak se dostali na Ministerstvo. Překonali jsme několik nástrah na Odboru záhad. Třeba ty odporné mozky. Myslíte, že jsme něco z toho plánovali?“ zeptal se udiveně Harry.

„Byli byste fakt magoři, kdyby jo,“ ozval se vykuleně Draco.

„To asi určitě ne,“ povzdechla si Pansy.

„To je asi riziko, které s vámi přichází do našeho života, co?“ zeptal se poraženecky Blaise.

„No to si piš!“ zazubil se Harry. My ostatní jsme se museli jen rozesmát. Měl pravdu. Nám nikdy nic nevycházelo, ale přesto jsme byli vždycky ti, co vyhráli. Doufala jsem, že to vyjde i tentokrát.