22. kapitola
Z pohledu Draca
Byl jsem nervózní, když Snape pro ně šel. Nevěděl jsem, jak
se mám rozhodnout. Bylo to těžké a v sázce toho bylo tolik. Opravdu jsem
potřeboval nějakou jistotu. A i když jsem se jako jediný nevyjádřil, nervózní
byli všichni. Ale nebyl čas se navzájem uklidnit, protože během chvilky byl
Snape zpět i s Nebelvíry. A ti se tvářili vážně. Až příliš. U Nebelvírů je
každý zvyklý na vztek a smích. Popřípadě radost, nervozitu nebo odhodlanost.
Ale vážnost je vzácná. Velmi vzácná. A teď se nám tu předváděla v plném
rozsahu.
„Takže, jak zní vaše rozhodnutí?“ zeptal se Harry.
„Já jsem se rozhodl zůstat. Kvůli bráchovi i kvůli Perymu,“ ozval se Blaise jako první. A dost visel očima na Harrym. A tomu se ulevilo. A to velmi okatě. Očividně mezi nimi přeci jen bude něco víc, než je jen sexuální vztah.
„Já také. Nechci vás ztratit,“ přidala se Pansy.
„Taky jsem se rozhodl zůstat. Na druhé straně bych nikdy nepřežil,“ vyjádřil se Crabbe.
„Já taky,“ přidal se Goyle. Byl jsem za ně za oba rád.
„Já ne. Já odcházím na stranu vítězství,“ ozval se Nott. Musel jsem se ušklíbnout. Já jsem si nebyl tak jistý v tom, jaká strana vyhraje, a rozhodně jsem nebyl tak hloupý, abych před stranou dobra řekl, že se přidávám na stranu zla, a ještě řekl, že zvítězí. Ale Nott nikdy nebyl zrovna chytrý.
„Jak je libo, tamhle jsou dveře. Ráda bych řekla, že jsme tě rádi poznali, ale nechci lhát,“ nechala se jízlivě slyšet Hermiona. A Notta tahle reakce očividně zaskočila. Ale poslechl. Kupodivu.
„Nevím, opravdu nevím, jak se rozhodnout, a potřebuji radu a ujištění,“ pověděla pomalu a opatrně Millicent.
„Posloucháme,“ ozvala se Ginny.
„Nechci zradit rodinu. Miluju je. Ale cítím se tu mnohem lépe než doma. Navíc mám strach o sestřičku. Když se rozhodnu zůstat, ona ztratí mou ochranu. Bude se muset vrátit domů. Když se rozhodnu pro stranu Temného pána, budeme obě trpět, ale nezradíme rodinu a já ji budu moct chránit,“ podělila se o svou obavu Millicent.
„Takže chceš za každou cenu ochránit svou sestřičku a jsi ochotna zradit zbytek rodiny?“ ujišťoval se Harry. Asi aby vše správně pochopil. Občas jsem přemýšlel, jak to, že ve škole nijak nevyniká, ale mimo školu je absolutně bystrý a soběstačný.
„Ano,“ odpověděla poměrně sebejistě. A očividně ji to stálo dost přemáhání sama sebe porazit ve vnitřním boji.
„To není problém, tvá sestřička se nikam vracet nemusí. Zařídíme to,“ pokrčil rameny Harry, jako by nic nebyl problém. Jenže pro něj asi nebyl, uvědomil jsem si. Bylo to zvláštní. Neměl nic a přitom měl všechno.
„Opravdu?“ ujišťovala se Millicent. Když se jí dostalo kývnutí od všech Nebelvírů, sklouzla pohledem ke Snapeovi.
„Neříkám to rád, ale Nebelvíři opravdu dokáží nemožné. A když Vám slíbili, že ji ochrání, tak ji ochrání,“ ozval se na její výzvu.
„Dobře, pak tedy zůstávám,“ řekla pevně. A všechny pohledy sklouzly ke mně. Byl jsem na řadě, ale stále jsem nevěděl, co jim mám říct.
„Nejsem si jistý,“ rozhodl jsem se pro upřímnost.
„Proč?“ vyrazila ze sebe Hermiona. A všiml jsem si odhodlání v její tváři a skrývané bolesti. Ale tu jsem si možná jen představoval.
„Protože momentálně mám všechno. Moc, peníze, jméno, rodinu a dědictví. Když se k tomu obrátím zády, nebudu mít nic a sám budu nic. Otec mě vydědí. Nebudu mít právo na jméno, peníze, dědictví a ani na tu moc, co se s mým jménem nese. A budu opovrhovaný na straně dobra, protože jsem – a vždy budu – syn svého otce,“ vysvětlil jsem.
„Ach, musím přiznat, že to máš těžké. Ale zkus si vzpomenout na tři věci, co pro tebe kdy strana zla udělala. Nebo pro tvou rodinu. Tři věci, které ti změnily život k lepšímu,“ poprvé se ozval Neville. A řekl opravdu chytrou věc. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na žádnou takovou věc. Možná jednu. Jedinou.
„Dala naší rodině moc,“ pronesl jsem nakonec. A Hermioně se mezi očima utvořila drobná vráska.
„A dál? Moc můžeš mít i u nás. Ale zaslouženou, čistou a sám za sebe. Moc, za kterou nikomu nebudeš muset být vděčný, protože si ji vydobydeš sám, i kdyby s trochou naší pomoci do začátku,“ přidal se Harry k argumentování.
„Potřebuji mít jistotu. Pokud se k vám přidám, ztratím vše. Potřebuji mít jistotu, že něco získám nazpátek,“ řekl jsem nakonec. A upřeně se díval na Hermionu. A ta mi pohled upřeně opětovala.
„Miluješ Hermionu?“ zeptala se zničehonic Ginny. A mně zaskočilo.
„Cože? Ne. Já ani nevím, jestli milovat umím. Ale je mi s ní dobře a s ní se cítím jako lepší člověk. „Proč?“ zeptal jsem se zmateně.
„Tohle uvědomění by ti mohlo pomoci se rozhodnout,“ pokrčila rameny Ginny.
„Jakou jistotu potřebuješ?“ zeptal se Harry a vrátil se k tématu.
„Vlastně víc jistot. Třeba tu, že získám novou rodinu. I když ne pokrevní. Vás. Pak ujištění, že se aspoň pokusíme přemluvit mé rodiče ke změně stran. Bezpochyby tu, že nám pomůžete. Protože pro mě i tady zbytek bude velmi těžké se nějak usadit na vaší straně. Taktéž tu, že se ujistíte, že nás budou brát všichni vážně. A ještě poslední. Hermiono,“ oslovil jsem ji, „potřebuji od tebe ujištění, že necouvneš zpátky z toho, co se mezi námi děje, i když toho není mnoho. A také to, že mi odpustíš pár chyb, kterých se určitě dopustím.“ A čekal jsem. Má nervozita stoupala. Hadi byli nervózní se mnou. Nebelvíři rozpačití a zamyšlení.
„Mohu tě ujistit v pár věcech. Nás neztratíš. Nás jedině získáš, takže myslím, že první požadavek můžeš považovat za splněný. Také se mohu pokusit nastínit tvoji žádost o přemluvení tvých rodičů, stejně jako přemluvení všech vašich rodin k přidání se k nám. Budu za to bojovat, ale výsledek ti nezaručím. Pomůžeme vám. S tím se tak nějak počítá. Rozhodně vás neopustíme. Ale musíte se smířit, že ze začátku to budete mít těžké, každý platí za své chyby v minulosti. Ale časem vás opravdu budou brát vážně. Vezměte si tady vaši hlavu koleje. Ale poslední požadavek není na mě,“ promluvil rozvážně Harry a podíval se na Hermionu. Všichni jsme se na ni podívali. Ona se zamračila.
„Nech mě přemýšlet o důsledcích mého rozhodnutí. Dej mi minutku,“ ozvala se. Takže naději jsem měl.
„Děkuji, Harry. Myslím, že tohle bude stačit. Víc toho dát nemůžete. To chápu. I všechny tvé dodatky,“ poděkoval jsem upřímně za mě i za ostatní Hady, kteří se na Harryho usmáli. „Jen, jak to myslíš s tou hlavou koleje?“ zeptal jsem se zmateně.
„Myslím, že to vám musí říct sám profesor Snape,“ pokrčil rameny Harry. A já tiše souhlasil a rozhodl se počkat.
„Hermiono?“ zeptala se nakonec Pansy, která to asi nemohla vydržet. A nebyla sama. Já už pukal nervozitou.
„Já nevím. Draco, chceš toho po mně tolik. Vždyť mezi námi vlastně nic není. Jen pár doteků a tělesná blízkost. A já nevím, jestli to chceš směřovat dál. Protože mně to věčně stačit nebude. Já budu chtít plnohodnotného přítele. Takže pokud na to nebudeš mít, nemohu ti zaručit, že to mezi námi neskončí. Ale… Ale mohu ti zaručit, že necouvnu. Dokud mi náš vztah bude vyhovovat. Ale dám ti včas vědět. Pokud to pomůže. K druhé části – já umím chyby odpouštět, ale musí jich člověk upřímně litovat. Pokud budeš, vše bude v pořádku a chyby zvládneme. Větší jistoty ti dát nemohu,“ upřeně se na mě Hermiona dívala. A mně se ulevilo.
„To mi stačí, děkuji,“ kývl jsem. „Takže… tím pádem zůstávám zde. Na straně dobra. A plně doufám, že nebudu litovat,“ mrkl jsem směrem k Nebelvírům a věnoval křivý úsměv Hermioně.
„Takže, jak zní vaše rozhodnutí?“ zeptal se Harry.
„Já jsem se rozhodl zůstat. Kvůli bráchovi i kvůli Perymu,“ ozval se Blaise jako první. A dost visel očima na Harrym. A tomu se ulevilo. A to velmi okatě. Očividně mezi nimi přeci jen bude něco víc, než je jen sexuální vztah.
„Já také. Nechci vás ztratit,“ přidala se Pansy.
„Taky jsem se rozhodl zůstat. Na druhé straně bych nikdy nepřežil,“ vyjádřil se Crabbe.
„Já taky,“ přidal se Goyle. Byl jsem za ně za oba rád.
„Já ne. Já odcházím na stranu vítězství,“ ozval se Nott. Musel jsem se ušklíbnout. Já jsem si nebyl tak jistý v tom, jaká strana vyhraje, a rozhodně jsem nebyl tak hloupý, abych před stranou dobra řekl, že se přidávám na stranu zla, a ještě řekl, že zvítězí. Ale Nott nikdy nebyl zrovna chytrý.
„Jak je libo, tamhle jsou dveře. Ráda bych řekla, že jsme tě rádi poznali, ale nechci lhát,“ nechala se jízlivě slyšet Hermiona. A Notta tahle reakce očividně zaskočila. Ale poslechl. Kupodivu.
„Nevím, opravdu nevím, jak se rozhodnout, a potřebuji radu a ujištění,“ pověděla pomalu a opatrně Millicent.
„Posloucháme,“ ozvala se Ginny.
„Nechci zradit rodinu. Miluju je. Ale cítím se tu mnohem lépe než doma. Navíc mám strach o sestřičku. Když se rozhodnu zůstat, ona ztratí mou ochranu. Bude se muset vrátit domů. Když se rozhodnu pro stranu Temného pána, budeme obě trpět, ale nezradíme rodinu a já ji budu moct chránit,“ podělila se o svou obavu Millicent.
„Takže chceš za každou cenu ochránit svou sestřičku a jsi ochotna zradit zbytek rodiny?“ ujišťoval se Harry. Asi aby vše správně pochopil. Občas jsem přemýšlel, jak to, že ve škole nijak nevyniká, ale mimo školu je absolutně bystrý a soběstačný.
„Ano,“ odpověděla poměrně sebejistě. A očividně ji to stálo dost přemáhání sama sebe porazit ve vnitřním boji.
„To není problém, tvá sestřička se nikam vracet nemusí. Zařídíme to,“ pokrčil rameny Harry, jako by nic nebyl problém. Jenže pro něj asi nebyl, uvědomil jsem si. Bylo to zvláštní. Neměl nic a přitom měl všechno.
„Opravdu?“ ujišťovala se Millicent. Když se jí dostalo kývnutí od všech Nebelvírů, sklouzla pohledem ke Snapeovi.
„Neříkám to rád, ale Nebelvíři opravdu dokáží nemožné. A když Vám slíbili, že ji ochrání, tak ji ochrání,“ ozval se na její výzvu.
„Dobře, pak tedy zůstávám,“ řekla pevně. A všechny pohledy sklouzly ke mně. Byl jsem na řadě, ale stále jsem nevěděl, co jim mám říct.
„Nejsem si jistý,“ rozhodl jsem se pro upřímnost.
„Proč?“ vyrazila ze sebe Hermiona. A všiml jsem si odhodlání v její tváři a skrývané bolesti. Ale tu jsem si možná jen představoval.
„Protože momentálně mám všechno. Moc, peníze, jméno, rodinu a dědictví. Když se k tomu obrátím zády, nebudu mít nic a sám budu nic. Otec mě vydědí. Nebudu mít právo na jméno, peníze, dědictví a ani na tu moc, co se s mým jménem nese. A budu opovrhovaný na straně dobra, protože jsem – a vždy budu – syn svého otce,“ vysvětlil jsem.
„Ach, musím přiznat, že to máš těžké. Ale zkus si vzpomenout na tři věci, co pro tebe kdy strana zla udělala. Nebo pro tvou rodinu. Tři věci, které ti změnily život k lepšímu,“ poprvé se ozval Neville. A řekl opravdu chytrou věc. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na žádnou takovou věc. Možná jednu. Jedinou.
„Dala naší rodině moc,“ pronesl jsem nakonec. A Hermioně se mezi očima utvořila drobná vráska.
„A dál? Moc můžeš mít i u nás. Ale zaslouženou, čistou a sám za sebe. Moc, za kterou nikomu nebudeš muset být vděčný, protože si ji vydobydeš sám, i kdyby s trochou naší pomoci do začátku,“ přidal se Harry k argumentování.
„Potřebuji mít jistotu. Pokud se k vám přidám, ztratím vše. Potřebuji mít jistotu, že něco získám nazpátek,“ řekl jsem nakonec. A upřeně se díval na Hermionu. A ta mi pohled upřeně opětovala.
„Miluješ Hermionu?“ zeptala se zničehonic Ginny. A mně zaskočilo.
„Cože? Ne. Já ani nevím, jestli milovat umím. Ale je mi s ní dobře a s ní se cítím jako lepší člověk. „Proč?“ zeptal jsem se zmateně.
„Tohle uvědomění by ti mohlo pomoci se rozhodnout,“ pokrčila rameny Ginny.
„Jakou jistotu potřebuješ?“ zeptal se Harry a vrátil se k tématu.
„Vlastně víc jistot. Třeba tu, že získám novou rodinu. I když ne pokrevní. Vás. Pak ujištění, že se aspoň pokusíme přemluvit mé rodiče ke změně stran. Bezpochyby tu, že nám pomůžete. Protože pro mě i tady zbytek bude velmi těžké se nějak usadit na vaší straně. Taktéž tu, že se ujistíte, že nás budou brát všichni vážně. A ještě poslední. Hermiono,“ oslovil jsem ji, „potřebuji od tebe ujištění, že necouvneš zpátky z toho, co se mezi námi děje, i když toho není mnoho. A také to, že mi odpustíš pár chyb, kterých se určitě dopustím.“ A čekal jsem. Má nervozita stoupala. Hadi byli nervózní se mnou. Nebelvíři rozpačití a zamyšlení.
„Mohu tě ujistit v pár věcech. Nás neztratíš. Nás jedině získáš, takže myslím, že první požadavek můžeš považovat za splněný. Také se mohu pokusit nastínit tvoji žádost o přemluvení tvých rodičů, stejně jako přemluvení všech vašich rodin k přidání se k nám. Budu za to bojovat, ale výsledek ti nezaručím. Pomůžeme vám. S tím se tak nějak počítá. Rozhodně vás neopustíme. Ale musíte se smířit, že ze začátku to budete mít těžké, každý platí za své chyby v minulosti. Ale časem vás opravdu budou brát vážně. Vezměte si tady vaši hlavu koleje. Ale poslední požadavek není na mě,“ promluvil rozvážně Harry a podíval se na Hermionu. Všichni jsme se na ni podívali. Ona se zamračila.
„Nech mě přemýšlet o důsledcích mého rozhodnutí. Dej mi minutku,“ ozvala se. Takže naději jsem měl.
„Děkuji, Harry. Myslím, že tohle bude stačit. Víc toho dát nemůžete. To chápu. I všechny tvé dodatky,“ poděkoval jsem upřímně za mě i za ostatní Hady, kteří se na Harryho usmáli. „Jen, jak to myslíš s tou hlavou koleje?“ zeptal jsem se zmateně.
„Myslím, že to vám musí říct sám profesor Snape,“ pokrčil rameny Harry. A já tiše souhlasil a rozhodl se počkat.
„Hermiono?“ zeptala se nakonec Pansy, která to asi nemohla vydržet. A nebyla sama. Já už pukal nervozitou.
„Já nevím. Draco, chceš toho po mně tolik. Vždyť mezi námi vlastně nic není. Jen pár doteků a tělesná blízkost. A já nevím, jestli to chceš směřovat dál. Protože mně to věčně stačit nebude. Já budu chtít plnohodnotného přítele. Takže pokud na to nebudeš mít, nemohu ti zaručit, že to mezi námi neskončí. Ale… Ale mohu ti zaručit, že necouvnu. Dokud mi náš vztah bude vyhovovat. Ale dám ti včas vědět. Pokud to pomůže. K druhé části – já umím chyby odpouštět, ale musí jich člověk upřímně litovat. Pokud budeš, vše bude v pořádku a chyby zvládneme. Větší jistoty ti dát nemohu,“ upřeně se na mě Hermiona dívala. A mně se ulevilo.
„To mi stačí, děkuji,“ kývl jsem. „Takže… tím pádem zůstávám zde. Na straně dobra. A plně doufám, že nebudu litovat,“ mrkl jsem směrem k Nebelvírům a věnoval křivý úsměv Hermioně.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý zanechaný komentář mě potěší ♥