21. kapitola
Z pohledu Draca
Následující
týden byl pro Nebelvíry krušný. Ne jednou jsem viděl, jak trpí
pod náporem urážek a připomínek. Občas jsem je litoval. Ale rozhodně jsem
nelitoval toho, co bylo mezi mnou a Hermionou. Bylo to opojné a plné
něčeho nového, něčeho, co jsem s žádnou jinou nepoznal. Možná to bylo tím,
že byla tak nádherně nezkušená.
„Draco?“
vytrhl mě z přemýšlení Pery. Docela milý kluk, když jsem nad tím tak
přemýšlel.
„Ano?“
pozvedl jsem obočí. Bylo to snad poprvé, co na mě pořádně promluvil.
Nejčastěji se ze Zmijozelů bavil s Blaisem a Pansy. A společně
s Rogerem se docela seznámili s malým Mikealem.
„Myslíš to
s Hermionou vážně?“
„Jak to
myslíš?“
„No jako… že
ji máš opravdu rád. Já bych strašně nerad, kdybys jí nějak ublížil, víš?“
„Ach. Neboj,
neublížím jí,“ odpověděl jsem zaskočeně a v duchu musel dodat, že aspoň
v to doufám. Bohužel, poslední dobou to začalo venku vřít. A nejenže se
hlásil o slovo Temný pán, ale začali i Peryho rodiče. A mí rodiče se
pravděpodobně brzy ozvou. A já nevím, co budu dělat. Je to dilema, které nejde
vyřešit. Když nás konečně Bradavice začaly přijímat.
„Dobře, to
jsem rád,“ usmál se na mě a šel si po svém. A já za ním viděl
Pansy. Popelavou Pansy, která šla ke mně.
„Co se
děje?“ zeptal jsem se, i když mi to bylo zhruba jasné. Její pohled mluvil za vše. „Jdu zavolat
ostatní,“ řekl jsem a zmizel. Sehnal jsem Goyla, Crabbea, Notta, Millicent a
Blaise. Usadili jsme se v pokoji. A Pansy rozdala dopisy. V každém
stálo asi to samé. Zhluboka jsem se nadechl a dal se do čtení.
Milý Draco,
čas již nastal. Je čas se oficiálně přidat
na stranu Temného pána. Ty a tví spolužáci jste očekáváni tuto sobotu
v deset hodin večer v našem sídle Malfoy Manor.
Očekáváme naprostou přesnost a vhodné
oblečení i chování. Je nutné se spojit. Teď, když Rowleovi útočí.
Lucius a Narcissa
Malfoyovi
Zhluboka
jsem dýchal. Čekal jsem to. Ne, že ne. Ale ne tak brzo. Teď. Když se všechno
zdálo v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni byli v šoku.
„Jdu pro
profesora Snapea,“ ozvala se Pansy a už spěchala. My zatím seděli tiše a čekali
na jejich příchod. Když se vrátili a profesor Snape si přečetl naše
dopisy, čekal. Jako vždy.
„Co budeme
dělat?“ zeptala se Millicent celá bledá.
„Nemůžeme se
k nim přidat, když nás berou hlavní členové druhé strany. Přijali nás a
respektují nás,“ ozval se Goyle.
„Nechci
ztratit jejich přízeň. Dneska se se mnou bavilo pár lidí z Mrzimoru. Jen
díky nim,“ ozval se Crabbe a tvářil se opravdu nešťastně.
„Taky je
nechci zradit, mám je ráda,“ ozvala se Pansy.
„Jenže tím
zradíme naše rodiny,“ ozval se poprvé Theodor.
„Pane
profesore, je špatný nápad požádat právě ty Nebelvíry o radu? Vždyť oni už
se dostali z tolika nepříjemných až smrtelně nebezpečných situací a… Mám
je taky rád,“ ozval se Blaise.
„Pane Zabini,
tohle je jediná možnost, která napadá i mě. Jsou to vaše životy a vaše
volba. Neměli byste se nechat ovlivňovat rodinou. Mělo by to být vaše
rozhodnutí. Ale Nebelvíři si zaslouží vědět, co se děje. Možná za tu
stranu položíte život, nezapomínejte na to,“ kývnul na nás Snape a řekl
pravdu, kterou jsme si připouštět zrovna nechtěli.
Mezitím, co
Blaise sháněl Nebelvíry, jsem přemýšlel. O budoucnosti. Když zradím
rodinu, přijdu o jméno, jmění a všechno, na čem si teď zakládám.
Ale když zradím Nebelvíry a Bradavice, přijdu o jediné místo, kde
jsem mohl být sám sebou, i když jen ve Zmijozelu. A teď jsme získali
Nebelvíry. – Harryho, Nevilla, Ginny a Hermionu. Velmi silné spojence. Jak
říkal sám Severus – Hermiona je velmi silný spojenec a velmi nebezpečný nepřítel.
A ve spojení s těmihle třemi paky? O to silnější a nebezpečnější
je.
„Co se
děje?“ zeptal se velmi vážně Harry a automaticky si sedli s Blaisem vedle
sebe. A chytil ho za ruku. Ginny si sedla vedle Pansy a Neville
z druhé strany. Hermiona chvíli nejistě stála a nakonec si sedla vedle mě.
Ulevilo se mi.
„Tohle,“
odpověděl Crabbe a podal mu dopis, který začal kolovat. Všichni postupně
zbledli. Harry Blaise chytil za ruku, Ginny objala Pansy a Neville jí
stiskl ruku. A Hermiona… Hermiona jen seděla a četla to dokola a dokola.
Nakonec s kamenným výrazem podala dopis Crabbeovi.
„Takže? Proč
tu jsme?“ zeptala se.
„Potřebujeme
pomoc. Jsou to naše rodiny, ale tady máme vás a díky vám nás začínají postupně
přijímat,“ odpověděl Blaise.
„A vy se
klaníte k jaké možnosti?“ zeptala se znovu. Nechápal jsem, o co jí
jde. Chtěl jsem… Potřeboval jsem, aby mě chytla za ruku nebo mě pohladila.
Prostě něco. Moc.
„Nevíme,“
ozvala se Pansy.
„Ach… Řekla
bych, že je to hlavně na vás. Pokud se přidáte k nám, máte naši plnou
podporu. Pokud se přidáte k nim, veškerá naše podpora mizí. Naše podpora
i přátelství,“ dořekla Hermiona.
„To je
ultimátum?“ zeptala se Millicent.
„Ne. Já jen
říkám, jak to bude. Je to kruté, ale je to pravda. Ale plně doufám, že se
rozhodnete pro naši stranu,“ sklopila Hermiona hlavu a nesměle mě chytla
za ruku. Konečně.
„My všichni
v to doufáme, ale záleží na vás. Jsou to vaše rodiny,“ ozval se
Harry.
„Rozhodněte
se podle sebe. Chceme vás u sebe, ale ne za cenu toho, že tomu
nebudete věřit. Že za nás nebudete ochotni zemřít, protože my jsme ochotni
zemřít za ty naše,“ přidala se Ginny.
„Rozhodněte
se správně. Je to neuvěřitelně těžké, ale jednoduchá volba je většinou ta
špatná,“ přidal se Neville.
„My teď
půjdeme a až se rozhodnete, ať už se rozhodnete pro cokoliv, prosím, zavolejte
nás a řekněte nám to do očí. Pokud možno i s důvodem,“ řekl Harry a
vstal. A s ním i ostatní a odešli.
A my mlčeli
a přemýšleli. Vše, co řekli, byla pravda. Až bolestivá. A bylo to těžké.
„Vše, co
řekli, byste si měli vzít k srdci. Mají pravdu. Hlavně v tom, že
rozhodnutím je na každém z vás. Na každém jednotlivci,“ řekl
Snape. A čekal trpělivě, až si vše urovnáme v hlavě.
„Já nikdy
nebudu dobrý čaroděj, ne tak, jak by rodiče chtěli. Nikdy. Ale tady se cítím i
tak dobře a nemám tady strach. Já budu bojovat za dobro,“ ozval se jako
první Crabbe. A řekl další pravdu. Bylo to tu bez strachu. Strachu, který
nás sužoval celý život.
„Já taky.
Cítím se tu lépe,“ ozval se Goyle. Takže moji milí ochranáři se rozhodli
pro dobro. A jako první. Opravdu vyspěli a stali se samostatně myslícími
osobami. Pocítil jsem pýchu. Nikdy to nebyli ti tupci, za které je každý
považoval. Ale tohle překonalo i mé největší naděje.
„Já nevím.
Nechci zradit rodinu. Miluju je. Ale cítím se tu mnohem lépe než doma. Navíc
mám strach o sestřičku. Takže nevím,“ ozvala se Millicent.
„Řekněte to
takhle Nebelvírům, oni něco vymyslí. Pro ochranu svých blízkých by se
přetrhli, věřte mi. A pak se rozhodněte,“ ozval se Snape. Až překvapivě
nesnapeovsky. Millicent kývla.
„Já zůstávám
tady. Na straně dobra. Už kvůli bráškovi. Navíc tím, že jsme přijali
Peryho, jsme se k tomu rovnou tak nějak předurčili, i když se rodina
teď netváří, tak já to tak cítím,“ rozhodl se Blaise.
„Já jdu
za rodiči. Mě tady nic nedrží, takže už zítra odjíždím,“ ozval se Nott.
„Já
zůstávám. V Ginny a Hermioně mám kamarádky, které jsem nikdy neměla. Ony
dvě a i kluci pro své přátelé obětují všechno, aby je zachránili. A
já chci být ta, o kterou budou bojovat stejně, jako bojují o sebe.
Věřím, že to rodiče rozčílí, ale pokud to přežijeme, tak mi za pár let
odpustí. Určitě,“ kývla Pansy a objala se rukama. A teď všichni nedočkavě
koukali na mě.
„Ještě
nevím. Můžu ztratit všechno a získat něco jiného, když zůstanu. Naopak mohu
získat něco navíc a ztratit všechno tady. Je to těžké, ale zavolejte je,“
odpověděl jsem. A tak je Severus Snape šel zavolat. A já byl nervózní. Sám jsem
nevěděl, co chci. Potřeboval jsem získat jistotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý zanechaný komentář mě potěší ♥