SRVK - 19. kapitola

19. kapitola

„Respektujeme se tu. Všichni. Respektujeme různé názory i vkus. Nikoho neodsuzujeme. Držíme při sobě. Ve své vlastní koleji můžeme být těmi, co jsme doopravdy. Nemusíme se přetvařovat, jak před zbytkem školy. Pomáháme si a rozhodně se nezesměšňujeme. Možná jste zvyklí z nebelvírské místnosti na různé vystřelování ze svých spolužáků. Tady to je také, ale jiné. Od základů jiné. Také jsme k sobě upřímní. Platí tu nepsané pravidlo, že se nenavštěvují pokoje jiného pohlaví. Ostatní se dozvíte v průběhu. Něco pochopíte a na zbytek se zeptáte. My vám poskytneme útočiště a na oplátku počítáme s tím, že budete dodržovat tyto nepsané věci,“ dořekl Snape.
„A taky tak trochu doufáme, že až se to v Nebelvíru uklidní, jakože se uklidní, tak nás nehodíte přes palubu,“ ozval se Blaise.
„Věci, které nám byly řečeny, budeme dodržovat a předem se omlouváme, pokud porušíme něco nepsaného, co nám nebylo řečeno. Ale opravdu mě překvapuje dodatek Blaise.  A myslím, že nás všechny. Po odchodu od profesora Snapea ráno, jsme se za vás postavili u Nebelvírů a zhruba před půl hodinou jsme se za vás postavili před celou školou a Harry před svým kmotrem. Opravdu se vám zdá, že máme v plánu vás házet přes palubu?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Už nás přes palubu hodili tolikrát, že jsme na to až zvyklí. Ale vy jste nám dali naději. A dokonce jste s námi vyšli na povrch, i když jste věděli, že se stane tohle. Proto vám nabízíme útočiště, ale zároveň máme…,“ zasekla se Pansy.
„Strach,“ dořekl za ní Draco. A já nestačila koukat. Tohle jsem nepředpokládala. Jasně, že jsem věděla, že je Zmijozel taková vyvrhelova kolej. Ale nevěděla jsem, že si to takhle berou. Jejich masky jsou dokonalé. Ale když jsem se rozhlédla, masky byly pryč. U mladších i starších. Ukazovali své obavy a naději. Dokonce i u Snapea byla maska pryč, měl mezi obočím starostlivou vrásku. Odhalovali se nám. A já byla dojatá. Ginny vedle mě taky mrkala o sto šest a Neville s Harrym měli oba stejně vykulené oči. Tohle bylo víc, než jsme mohli žádat.
„Tohle… Tohle mi nedošlo. Omlouvám se,“ dostala jsem ze sebe.
„Není třeba. Už jste to pochopili. Jde to vidět na vašich neuvěřitelně inteligentních výrazech,“ ušklíbl se Snape.
„No teda pardon, ale kdo by to byl řekl, že jste fakt lidi se všemi city jako my!“ odfrkl si Harry.
„Rychlý to úsudek,“ odfrkla si Pansy.
„Když opustíme tohle. Kde budeme spát?“ zeptala se zamyšleně Ginny, která už vše úspěšně rozmrkala.
„První jsem myslel, že byste mohli spát s ostatními v pokojích. Ale hrad si to nemyslel. Oddělil vám svou vlastní místnost se dvěma koupelnami. Tady chodbou a první odbočka vlevo,“ řekl Snape.
„Skvěle. Tak já, pokud vám to nevadí, odcházím spát, protože to dnešní napětí mě málem zabilo,“ ozval se Neville a hned se zvedl.
„Ještě jedna věc, Roger a Pery? Ti tam budou také?“ zeptala jsem se.
„Ano, místnost s nimi počítá.“
„A nechtějí spíš spát se svými vrstevníky?“ zeptala jsem se jich.
„Pokud by to moc nevadilo,“ řekl Roger a Pery přikývl.
„Nám ne. U nás budete vždy vítaní, ale myslím, že potřebujete také přátele vašeho věku,“ usmála jsem se na ně „Není to problém?“ zeptala jsem se Snapea.
„Není.“
„A vám – prvňákům – to nevadí?“ zeptala jsem se zmijozelských a dostalo se mi rázných zavrtění hlavami.
„Výborně, tak už upalujte taky spát. Aspoň, že je zítra víkend,“ objala jsem je a sedla si. Snape pokynul prvňákům a všichni se poměrně nadšeně rozcupitali směr ložnice.
„Myslím, že vás opustím i já, kdyby hořelo, dejte vědět hadům, oni vědí jak mě najít. Přeji klidnou noc,“ odporoučel se Snape.
„Já jen chci za celou kolej říct, že si velmi vážíme toho, že jste dali najevo přátelství s našimi členy. Víme, proč se tak stalo, ale i tak to pro nás znamená hodně. A ještě víc to, že jste se za nás postavili. Děkujeme,“ promluvil ten samý sedmák, který mě nedávno zachránil před kletbou. A já byla opět dojatá. I Ginny.
„Co nám to děláte! Nejsme zvyklý, že mluvíte o citech. Ne vy. Úplně nás rozhazujete!“ zasténala jsem mírně.
„Tak si zvykej, tady se masky nenosí,“ ušklíbl se Blaise.
„Skvěle, aspoň líp zapadnu,“ ozval se vesele Harry a uchechtl se.
„Nefandi si, zas tak moc jako otevřená kniha nejsme,“ podotkla Pansy s úšklebkem. Všichni jsme se mírně zasmáli a pak se začali lidé trousit. Po společenské místnosti, či do ložnic. Brzy jsem tam byla jen já, Harry, Ginny, Draco, Blaise, Pansy a pár sedmáků. Kteří se brzy vzdálili.
„Myslím, že už si taky půjdu lehnout,“ ozvala se Ginny a zvedla se. Společně s ní se zvedla i Pansy a jemným mávnutím se vzdálila. Takže jsme tu zůstali čtyři. Zrovna my čtyři. A já nevěděla, jestli odejít, nebo zůstat.
„Nedáme si po dnešku panáka?“ zeptal se Blaise. Kluci nadšeně kývli. A tak jsem s povzdechem kývla taky. Trhat partu nebudu. Ale to jsem teda netušila, že mají ohnivou whisky. První dva panáky byly v pohodě, ale ten třetí už nešel ustát pořádně.
„Sakra, to byla taková malá smrt!“ vyhekla jsem do smějících se tváří.
„Musíš trénovat, zlato,“ uchechtl se naposledy Harry.
„Zlato?“ zeptal se s pozdviženým obočím Blaise.
„Jsme blízcí přátelé, ale ne tak blízcí jak naznačuješ. Kopu za jiný tým,“ pokrčil rameny Harry a významně se na Blaise podíval.
„To já taky,“ ozval se Blaise a pohled opětoval. A atmosféra houstla.
„No nic, mě ty panáky docela zmohly, takže se vzdálím. Hezkou noc,“ šibalsky jsem se na Harryho usmála.
„Také už půjdu,“ ozval se Draco.
„Proč?“ vyjela jsem ostře.
„Chci jít spát,“ nevinně pokrčil rameny.
„Fajn, tak jdi. Počkám, až se vzdálíš,“ založila jsem si ruce a opřela se.
„Nedělej jim tady křena,“ chytl mě za ruku a táhl mě chodbou za sebou. A já byla v šoku. Najednou se zastavil. A otočil čelem ke mně.
„Hermiono,“ zapředl a byli jsme zase v pozici jako tehdy v Komnatě. Já zády ke stěně a jeho ruce kolem mé hlavy. A jeho ústa příliš blízko. Tak blízko, že jsem cítila jejich chuť. A v tu chvíli jsem na všechno zapomněla. Užívala jsem si polibek, který mi byl darován. Dokud jsem neuslyšela hekání ze společenské místnosti. Kurva. Odtrhla jsem se.
„Nemůžeš si to užít jako tamti dva? Ti spolu promluvili skoro poprvé a už jsou v kolotoči vášni,“ zamumlal Draco a v očích měl jasný plamen.
„Nesmíš mě líbat. Nesmíš,“ vydechla jsem.
„Proč?“
„Protože to není správné. Nech mě jít.“
„Dnes nemáš moc možností, kam utéct,“ zamumlal a opět mě políbil. A já opět podlehla. Když ono to bylo tak úžasné a upřímné. Možná mám nárok na nějaké to potěšení ke všem těm starostem. A s touhle myšlenkou jsem přestala vnímat vše okolo. Vnímala jsem jen neskutečnou jemnost jeho rtů a hru jeho jazyka. Chvíli mě líbal něžně, pak dravě a nakonec jednoduše, hluboce a s vášní. Jeho ruce byly na mých bedrech a moje v jeho vlasech. A najednou se odtrhl. On. Ne já.
„Pokud zatím nechceš zajít dál, musíme skončit. Protože pak už se nebudu ovládat,“ pověděl, políbil mě na čelo a odešel. A mě tam nechal stát omráčenou. Chvíli jsem to vydýchávala, ale nakonec jsem se vzchopila, když vzdechy ze společenské místnosti začaly nabírat na síle. Rychle jsem se vydala do ložnice. Pohybovala jsem se automaticky. A celou dobu jsem nad tím přemýšlela. Jeho rty byly něco úžasného a já mu už zase podlehla. Ale stálo to za to. Užila jsem si to a na chvíli vypustila veškeré starosti. Ale na druhou stranu jsem se tím řítila do dalších problémů. Navíc jsem netušila, co myslel tím zatím. Protože jsem si přísahala, že je tohle naposledy, co jsem to dovolila. Povzdechla jsem si a vydala se do postele označené mým jménem. A ani jsem nestačila zformulovat další myšlenku a už jsem se propadala do říše snů.