SRVK - 20. kapitola

20. kapitola

Uprostřed noci mě vzbudilo jemné zatřesení. Zamrmlala jsem a velmi neochotně otevřela oči. A přede mnou seděl rozzářený Harry.
„Doufám, že je to pekelně důležitý, jinak tě zabiju, protože jsou čtyři hodiny ráno,“ dostala jsem ze sebe.
„Miono! Tohle bylo parádní. Blaise je tak zkušený a ohleduplný milenec. To byl ráj. Opravdu, kam se na něj hrabe Seamus! Blaise je jednička. To co umí s jazykem. No to bys nevěřila. Panebože, díky ti, že jsi nás seznámila. A fakt díky, že jsi zmizela a nechala nás tam. A co ty a Draco?“ vyhrkl na mě.
„Kvůli tomuhle jsi mě vzbudil? Abys mi řekl, jak to Blaise umí s jazykem? Pro Merlina, Harry! Já tě zabiju.“
„Jojo a co Draco?“
„Co s ním?“
„Vidím, jak jsi zrudla,“ zašklebil se na mě Harry.

„Políbili jsme se a pak mě políbil na čelo a odešel. S tím, že by se neovládl, kdyby to trvalo déle. Stačí?!“ zamračila jsem se na něj.
„Téda. To se nám to tu páruje – ty a Draco, já a Blaise,“ zasnil se.
„Já a Draco? Absolutně ne. A ty s Blaise spolu chodíte, či budete jen sexuální partneři?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Zatím nevíme. Já bych radši vztah, ale na to se musíme poznat i jinak než sexuálně,“ pokrčil rameny.
„Aha, aha… A teď už můžeme jít spát?“ zeptala jsem se.
„Jasně,“ zazubil se Harry, líbnul mě na čelo a zmizel směr svoje postel. Povzdechla jsem si a ulehla opět ke spánku. Zabít ho taky můžu zítra.

Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Ale někdo na mě myslel, protože na stolečku jsem našla lektvar proti kocovině. Občas bylo fakt báječné býti čarodějkou. Ale pak mi najednou došlo, co se dělo v noci. Sakra. A já jsem v hadím doupěti a nemůžu se mu vyhýbat. Vlastně jim. Proboha. Chci pryč! Zasténala jsem.
„Copak, Hermiono?“ ozvala se Ginny, která se nepokrytě ušklíbala.
„Kdo všechno to ví?“ zeptala jsem se narovinu.
„O tobě a Dracovi nebo o Harrym a Blaisovi?“ zeptala se.
„Obojí.“
„Já, Neville, Pansy, logicky všichni zúčastnění, Pery, Roger a pár sedmáků, šesťáků, páťáků a čtvrťáků,“ zamyslela se Ginny.
„Takže skoro všichni.“
„Jo, to by bylo docela přesné,“ usmála se Ginny.
„Chci umřít. Teď hned!“ zasténala jsem a zabořila jsem obličej do polštáře.
„Miono! Co jsem to teď slyšel za kravinu. A vstávej už, všichni na tebe čekáme,“ objevil se zčistajasna Harry.
„Proč?!“ vyjekla jsem. A zasloužila si smích. Skvěle, smějte se mi, pomyslela jsem si kysele.
„Protože musíme jít na snídani a řešíme dilema. A taky, protože si musíme povyprávět dění včerejší noci,“ zazubil se Harry.
„Hm, tak teď se s dovolením zkulturním. Nazdar,“ vyhodila jsem je slovně a začala se chystat. To, že neodešli, mi nijak nepřekáželo. Byla jsem přece čarodějka. Ale co mi překáželo, byl jejich debilní úsměv. Na proplesknutí.
„Tak jdeme!“ zavelela Ginny. A tak jsme se vydali pryč z bezpečí pokojů. Hadi se tvářili docela normálně a jejich všeříkající pohledy jsem úspěšně ignorovala.
„Tak kam si u snídaně sedneme?“ zeptal se Neville.
„Napadlo nás, že bude mnohem jednodušší si sednout ke Zmijozelu. A bezpečnější,“ ozvala se Ginny.
„Jo, jenže stále jsme Nebelvíři a to bychom jim měli připomenout, nemyslíte?“ zamyslela jsem se.
„No právě! A je na světě dilema!“ ozval se Harry.
„A proč všichni koukáte na mě, jako bych to měla rozlousknout?“ zeptala jsem se zamračeně.
„Jsi nejchytřejší čarodějkou!“ ozval se Pery.
„To je hezký, ale tohle je spíš morální dilema než logické,“ zabrblala jsem.
„Co třeba nechat Rogera a Peryho sedět u Zmijozelu a my se vydáme na popravu?“ navrhl Neville.
„Fajn plán, ale tím potvrdíme jejich domněnku, že ti dva nepatří do Nebelvíru. Takže si nijak nepomůžeme. Buď budeme všichni tam, anebo tam,“ zamyslela jsem se.
„Do prdele, nemůžeme je prostě proklít?!“ zeptal se zoufale Harry.
„Kéž by,“ zamumlal Neville. A já se musela dnes poprvé zasmát. Zrovna Neville!
„To je neřešitelný tohleto!“ vybuchla po deseti minutách Ginny.
„Tak jako tak to bude špatně,“ pokrčila jsem rameny.
„No skvěle, tak si sedneme ke Zmijozelu, ukážeme jim, že je vlastně nepotřebujeme, a třeba zhruba za pár týdnů si sedneme k nim s tím, a připomeneme jim, že jsme taky Nebelvíři a nemohou nám brát právo sedět u toho stolu,“ ozval se Harry.
„Když už jste se rozhodli, tak jdeme. Padám hlady,“ ozvala se Pansy.

Snídaně i dopoledne proběhlo klidně a i oběd proběhl nepřirozeně dobře. U každého jídla jsem jen sledovala bedlivý dozor všech profesorů nad Nebelvíry. A jéj!. Asi mají průser, ušklíbla jsem se zlomyslně. Navíc jsem si všimla, že Sirius nesedí na svém místě. O to lépe.
Odpoledne jsme strávili ve společenské místnosti, stejně jako dopoledne. Všimla jsem si jednoho velmi patrného rozdílu mezi Zmijozely a Nebelvíry. Nebelvíři se ve společenské místnosti moc neohřáli a když už, tak většinou něco plánovali. Neustále tam byla atmosféra soupeření, vystřelování si z někoho a hlavně hluk. Ve zmijozelské místnosti byla přátelská atmosféra, smích, ale poměrně ticho. Nikdo nic nekul proti jiným členům koleje. Jen proti Nebelvírům. A to mi bylo momentálně jedno.
„Mě už to nebaví, pojďte si povídat,“ ozval se najednou Harry od knihy.
„O čem?“ zeptal se Blaise se zájmem.
„Třeba o včerejšku,“ zazubil se Harry směrem ke mně.
„Pro Merlina! Vzbudil jsi mě kvůli tomu ve čtyři hodiny ráno! Ve čtyři. A já ti to rozhodně ještě nezapomněla. A nechci slyšet ani o slovo víc o Blaisových jazykových schopností,“ odmítla jsem rázně, ale musela jsem se pousmát.
„Však taky ne o nás. O nás jsme mluvili ráno, dokud jsi spala. Ale o tobě a Dracovi,“ zazubil se významně Harry.
„Prosím? A to jako o čem?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Jak to s vámi dál bude,“ ozvala se Pansy a Neville s Ginny souhlasně kývli.
„Řekni něco!“ pobídla jsem Draca.
„S námi to bude jednoduchý. Přitahujeme se, tudíž tomu budeme postupně podléhat a oddávat se touze. Dokud nás to nepřestane bavit,“ odvětil klidně Draco. A já nevěřícně koukala.
„Měla jsem na mysli, abys řekl něco rázně odmítavého k tématu nás dvou. Protože je to směšné,“ zaskuhrala jsem nešťastně.
„Ale zlato, je to opravdu tak špatný?“ zeptal se Harry s úsměvem.
„My to plně podporujeme a hadi taky,“ ozval se Neville. A hadi kývli.
„Je to špatný!“ dostala jsem ze sebe.
„Proč?“ zeptala se jemně Pansy. Podezřele jemně.
„No…,“ zasekla jsem se.
„Protože by jeho rodiče zuřili? Protože jsi mudlorozená a on čistokrevný? Protože možná budete stát na rozdílných stranách? Nebo proto, že on je Zmijozel a ty Nebelvír?“ ptala se dál Pansy.
„Asi od všeho trochu. Teda kromě bodu čistokrevný a mudlorozená, protože to mi je opravdu jedno,“ odpověděla jsem a pohled směřovala na koberec.
„A není to teď jedno?“ zeptal se Blaise.
„Já a Blaise bychom si mohli položit téměř totožné otázky. A i tak nám to nebrání,“ ozval se Harry.
„A upřímně! Věříš, že by hadi po tom, co poznali nás, podlehli Voldemortovi?“ zeptala se Ginny s úsměvem a byla odměněna několika uchechtnutími.
„Já nevím, pro Merlina. O co vám jde?“ zeptala jsem se znovu, téměř zoufale.
„O nic. Jen chceme, abys sama pochopila, co chceš nebo nechceš,“ řekl Neville.
„A nám byste se spolu strašně moc líbili. Stejně jako se nám líbí Harry a Blaise,“ ozval se Roger a Pery nadšeně přikyvoval.
 „Takže jak zní verdikt? Chceš mě, tak jako chci já tebe?“ zeptal se Draco a zkoumal mě pohledem. A já o tom opravdu začala uvažovat. Včera jsem tvrdila, že už se nic nebude opakovat. Ale zároveň se i to opravdu líbilo. Zamyšleně jsem se na něj dívala. A vnímala zvědavé pohledy ostatních. A tak jsem dospěla k rozhodnutí. Nádech, výdech. Udělej to. Nádech, výdech. Vstala jsem. Nádech, výdech. Sledovala jsem pozorně Draca. Nádech, výdech. Popošla směrem k němu, až jsem ho měla na dotek. Nehýbal se a jen mě sledoval. Nádech, výdech. Sklonila jsem se a políbila ho. A na dýchání už nebyl prostor. Polibek mi velmi ochotně oplatil a ze mě odpadla nervozita. Po chvíli jsem se odtrhla a vrátila se směrem ke svému místu. A modlila se ke všem, abych nezrudla a udržela masku.
„Stačilo to jako odpověď?“ zeptala jsem se s úšklebkem.
„Stačilo,“ usmál se Draco tím svým pokřiveným úsměvem. A naše parta kolem nás se začala z plna hrdla smát. Šťastně. Musela jsem se usmát.