SRVK - 23. kapitola

23. kapitola

Z pohledu Hermiony

Další den Theodor odjel z Bradavic a po chodbách začala šuškanda. Nikdo – kromě našeho kroužku a profesorů – nevěděl, proč zmizel a jestli se vrátí. Byly různé teorie. Některé šílené a jiné ne. Kupodivu se jich jen málo týkalo Voldemorta. A i když tohle byly pravdivé teorie, byly označované za šílené. Což mě nepřekvapovalo. Bradavice vždy byly trošku slepé, dokud nedošly do bodu zlomu. Každopádně se nejčastěji mluvilo o tom, že chytil jakousi nemoc a musel jet domů na léčení. Nebo jsem slyšela teorii, že mu narostla třetí ruka. Prostě klasické Bradavice. Kdykoliv se cokoliv stalo, vyběhly na svět miliony různých teorií.

„Hermiono?“

„Ano, Pery?“ zeptala jsem se ho mile. Seděli jsme spolu v knihovně, ještě s Rogerem, každý zahloubán do svých knih. Nebo myšlenek, v mém případě.

„Dívá se na tebe,“ pošeptal a ukázal směrem k jedné uličce. Zvedla jsem hlavu a uviděla známé zrzavé vlasy. Chtělo se mi zasténat. Dokud jsem nepostřehla jeho nervózní chování. S povzdechem jsem se zvedla a šla za ním.

„Co tady chceš? Knihovna nikdy nebyla tvým oblíbeným místem,“ řekla jsem jízlivě.

„Pšt, nikdo mě nesmí vidět s tebou mluvit. Mám plán, ale ztroskotal by,“ zašeptal hystericky.

„Co?“ byla jsem vyvedená z míry a absolutně jsem nechápala, o čem mluví.

„Strašně moc se chci tobě i ostatním omluvit. I Hadům. Asi máte pravdu. Nott šel za Vol… Vol… Voldemortem, o tom žádná, ale zbytek zůstal. Zůstali tu s vámi. A očividně je vám spolu dobře. Vycházíte spolu. A chráníte se. Jak jsem mohl tolikrát vidět na chodbách a hodinách. Ale v Nebelvíru to vře. Nejen kvůli vám. Ale vře to až neuvěřitelně. A mám takový pocit, že je venku i jiný protivník než Vol… Voldemort. Říkají si Světlí Smrtijedi nebo jak. Levandule a Seamus se k nim chtějí přidat. Dean to odmítl a já taky. Nabídli nám to minule v Prasinkách. Byli poměrně slušní. Ale taky hroziví a prostě brrr. Kdybys je jen viděla!“ vyhrkl ze sebe asi nejdelší proslov, který jsem od něj kdy slyšela.

„Jo, to jsou Peryho rodiče, kvůli kterým se teď Pery jmenuje Zabini. Víme o nich už dlouho,“ pokrčila jsem rameny.

„Co? A proč jste mi sakra nic neřekli?“ vykulil oči.

„Neposlouchal bys nás. Jak jsem ti říkala před několika dny – neptáš se proč, jen jednáš. A tady jednu odpověď na proč máš,“ pokrčila jsem opět rameny.

„Och… Asi máš pravdu. Opravdu se moc moc moc omlouvám. Neuvěřitelně mě to mrzí. Odpustíš mi to, Miono?“ zeptal se a nasadil psí kukuč. A já si musela povzdechnout. Tomuto pohledu nešlo odolat. Navíc to byl můj kamarád. Už velmi dlouho. A dokázal být silným spojencem. Horlivým, odvážným a hlavně velmi odhodlaným. Nikdy by nikoho nenechal ve štychu a obětoval by pro to všechno. Už jsme toho spolu zažili dost.

„Odpustím, ale budeš mi dlužit laskavost,“ nabídla jsem.

„Jasně! Cokoliv!“ vyhrkl.

„A tvůj plán?“ pozvedla jsem obočí.

„Budu vaším špehem v Nebelvíru a předávat vám informace.“

„To by asi šlo, ale první se musíš všem omluvit.“

„Tak dnes večer? Ale nevím kde,“ povzdechl si.

„V Komnatě nejvyšší potřeby? Hodinu po večerce?“ nabídla jsem možnost.

„Domluveno, takže večer,“ usmál se – po dlouhé době na mě – a vycouval. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vrátila se ke klukům.

„Co chtěl?“ zeptal se zamračeně Roger, který byl – očividně stejně jako Pery – připraven mě jít bránit, podle jejich postoje. Rozkošné.

„Nic, omlouval se a všem se chce omluvit dnes večer. Takže vstávačka, jdeme k Hadům to všem oznámit. Jen doufám, že si nevykouzlili energii a nelítají někde. Tak šup, šup,“ popohnala jsem je. A za chvíli už jsme opravdu byli na cestě k Hadům. Nevěděla jsem, jakou mám čekat reakci. Harry a Neville mu určitě odpustí, ale u zbytku těžko říct.

„Haló!“ zakřičel Roger hned, jak jsme přišli do společenské místnosti. Sama jsem se ho lekla a vyslala jsem jeho směrem poplašený pohled. A dočkala se zazubení. Lvíče.

„Co tu řveš jak na lesy?“ zeptal se Harry zamračeně ze sedačky. Rychle jsme zjistili, že u něj je i zbytek naší skupiny.

„Máme pro vás velké oznámení,“ pronesl Pery důležitě. A podíval se na mě. Všichni ho napodobili.

„Ron se mi teď v knihovně omluvil a chce se omluvit vám všem. Takže dnes, hodinu po večerce, se s ním všichni sejdeme v Komnatě nejvyšší potřeby. Taky mi řekl, že Levandule se Seamusem se chtějí přidat k Peryho rodičům, a nabídl nám, že nám bude dělat špeha v Nebelvíru. Prý to tam teď dost vře,“ prozradila jsem jim stručnou verzi.

„Odpustila jsi mu?“ zeptal se Harry.

„Jo, s tím, že mi bude dlužit laskavost.“

„Jak zmijozelské. Ale nevím, jestli bych mu měla odpustit,“ ozvala se Pansy.

„Já mu odpustím. Dám mu druhou šanci, jako tady Nebelvíři ji dali nám,“ pokrčil rameny Blaise.

„Tak dobře, dobře,“ zvedla ruce do vzduchu Pansy.

„Také mu odpustím. Nebo se tak aspoň budu tvářit,“ zašklebil se Draco. Jak Malfoyovské. Musela jsem zvednout oči v sloup. Harry s Nevillem také souhlasili, že mu odpustí. Pery byl nadšen z představy, že bude další člověk na naší straně. Roger byl zdráhavější, ale také následně souhlasil. Jen Ginny se nevyjádřila. Podívala jsem se jejím směrem a viděla, jak se mračí.

„Já. Mu. Neodpustím. Tak. Snadno!“ odsekala každé slovo.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„První ho totiž uškrtím a až pak mu odpustím,“ pokrčila rameny a zazubila se. Pro změnu, jak Weasleyovské. Odpovídalo to jejímu charakteru. Musela jsem se zasmát a se mnou i zbytek skupiny.

Odpoledne proběhlo velmi klidně. Až podezřele. Jen Levandule se Seamusem se od nebelvírského stolu vítězoslavně usmívali. Ještě očividně netušili, do čeho se to namočili. Ale nám bylo blaze. Aspoň mně. Každý člověk na naší straně se počítal a já byla neuvěřitelně ráda, že Ron otevřel oči. Trvalo mu to, ale otevřel je. Ještě aby to udělal Sirius, a na světě bude zase krásně. Teda. Skoro krásně. Malinko tu krásu kazil Voldemort  a jeho Smrtijedi a Světlí Smrtijedi. Ale mé myšlenky mířily i jiným směrem. Pozorovala jsem Harryho s Blaisem. Očividně si přirostli k srdci a z tělesného vztahu byl plnohodnotný vztah. Neustále se na sebe usmívali a pošťuchovali se. Ale tak hezky. Vždy si sedali vedle sebe a vždy se aspoň trochu dotýkali. Po chodbách často chodili ruku v ruce, či v objetí. Bylo to roztomilé a já jim to neuvěřitelně přála. Ale navádělo mě to k jiné myšlence – co já a Draco. Nevěřila jsem, že by to mezi námi mohlo začít být také vážné. Přece jen jsme se stále drželi jen na tělesném vztahu, ale slíbila jsem mu, že to zkusím. A tak jsem to zkoušela. Ale taky jsem začínala mít problém. Začínala jsem ho mít ráda. Rozhodně jsem ho nemilovala, ale byl mi milejší než na začátku roku. A milejší než před pár týdny. A to mohl být po čase problém. Každopádně jsem mu to nehodlala říct. Nebyla jsem hloupá. Nechtěla jsem zničit to něco málo, co jsme měli. Až přijde čas, budu muset, ale zatím na to bylo příliš brzy.

„Hermiono?“ oslovil mě jemně ten, o kterém jsem přemýšlela. Věděl, že, když jsem zamyšlená, jsem v jiném světě.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se a upřímně se mi díval do očí. Jeho šedé oči jsem zbožňovala už od začátku. Vyjadřovaly toho tolik. Dokázaly být tvrdé jako stříbro, když byl naštvaný či ublížený. Nebo mohly mít klidnou šeď podobnou klidným mrakům na obloze, která se u něj vyskytovala, když mu bylo prostě dobře. A nakonec jemná a velmi hřejivá šedá, když se staral a zajímal. Když měl někoho rád. A přesně takhle se na mě teď díval. Věděla jsem, že mě svým způsobem má rád. Ale nikdy to nedosáhne úrovně partnerské lásky. Nikdy.

„O Blaisovi a Harrym,“ rozhodla jsem se pro poloviční pravdu.

„Ach ano, krásně se doplňují. Jsou spolu očividně šťastní a nebojí se to dávat najevo,“ usmál se jejich směrem. A já věděla, že je za ně taky šťastný. A to mi pro teď stačilo. Protože i to byl další záblesk jeho dobrého já.