SRVK - 26. kapitola

26. kapitola

Byla ještě noc, když mě ten zvuk probudil. Křik. Odporný křik. Ihned jsem se vymotala z přikrývek a spěchala za zdrojem. Byly to ložnice prvňáčků. A mezi těmi, kteří křičeli, byli i Roger a Pery. Na milion procent. Dech se mi zrychlil, ruce se mi klepaly a já se jen uklidňovala tím, že jsem za sebou slyšela zbytek naší skupinky a i jiných lidí z vyšších ročníků.

„Jsme tu, jdeme na to,“ ozval se za mnou udýchaný Harry a společně a odhodlaně jsme vstoupili dovnitř. Čekali jsme Smrtijedy. Možná i Světlé Smrtijedy. Nečekali jsme studenty. Studenty, kterým zářily bíle oči a na rukách jim snad až hořel znak lva. Tohle nebylo normální. A nemyslela jsem si to sama. Já, Ginny, Harry a Neville jsme poslali své patrony, jak bylo domluveno. Ginny do Nebelvíru, Neville do Havraspáru, já do Mrzimoru a Harry profesorskému sboru. Dál už nebyl čas přemýšlet. Upoutali jsme na sebe pozornost a všechny ty děsivé obličeje našich spolužáků se otočily k nám. Jen jeden jediný byl normální – ten Levandulin.

„To jste nečekali, že?“ posměšně se ozvala jmenovaná.

„Nečekali jsme, že Světlí Smrtijedi musí své následovníky ovládat, aby dělali to, co se po nich chce,“ ušklíbla jsem se.

„Jen jim pomáhají překonávat své hranice!“ zavrčela Levandule.

„Morální hranice máš na mysli?“ zeptal se znechuceně Harry. Snažili jsme se pokračovat v konverzaci, než přijdou posily. Navíc, dokud s námi Levandule mluvila, nikdo nic nedělal. I děti se utišily. Bylo úžasné, že chápaly, co musí udělat, i když se musely strašně bát. Neměla jsem odvahu hledat v tom davu Rogera nebo Peryho.

„Ne! Hranice, které jsou nutné překročit, abychom se stali správným Dobrem. Ne jako vy a Brumbál, kteří si na to hrají,“ vyprskla.

„To je tedy zajímavé,“ pronesl najednou Brumbál, který se objevil zčistajasna.

„Rádi bychom Vám, slečno Brownová, připomněli, že jste na pozemku Bradavic,“ ozvala se McGonagallová. Chladně. Nikdy jsem ji takhle chladně mluvit neslyšela. Ani k Smrtijedům.

„A? Jak je vidět, tak to ničemu nevadí!“ zašklebila se.

„Vzdejte se, nedostanete se odsud,“ promluvil sebejistě Snape se známkou pohrdání v hlase.

„Proč by ne? Vás zvládneme levou zadní a pak už jsou dveře otevřené,“ oponovala.

„A to se pletete. Venku na vás čekají Smrtijedi. Ti praví a ne tahle parodie, což jste vy a spol,“ zavrčel odkudsi Sirius.

„Takže jste se spojili s nimi? Ubohé!“

„Ne. Jen velmi chytré. Společný nepřítel dělá i z dlouholetých nepřátel spojence. A to je momentálně naše situace. A nemyslím si, že existuje někdo, kdo by dokázal porazit nás i je,“ ozval se klidně Brumbál. Ale jeho oči začaly chladnout. Už se netřpytily a to byl přesně bod, kdy by se Levandule měla začít bát. Kdyby ovšem nebyla hloupá.

„My existujeme. My to zvládneme,“ zamračila se a začala se soustředit. Všichni okolo se znamením lva pustili děti, přestali se vším a otočili se čelem k nám. Měli vražedný výraz a šel z nich strach. A nejhorší na tom bylo, že to byly známé tváře. Připravené nám ublížit. Bolelo to vědomí, že nejspíš my budeme muset ublížit jim. A ještě více bolelo to, že oni to nedělají z vlastní vůle.

„Je to to, co opravdu chcete?“ zeptal se naposledy Brumbál, který už byl připraven se svou hůlkou. Stejně jako my ostatní. Půlka Řádu, Brumbálova armáda a celý profesorský sbor. Neodpověděla. Rovnou zaútočila. A odezva na sebe nenechala dlouho čekat.

Kletby létaly kolem nás, ale přesto někdo nezapomněl seslat Protego na prvňáčky, kteří se teď choulili u sebe. Brzy jsme se z pokoje dostali do společenské místnosti, kde bylo více místa a prostoru pro manévrování. Měla jsem o ostatní strach, ale nebyl čas se otáčet. Bylo by to příliš nebezpečné. A přesto jsem si něčeho všimla.

„Draco, pozor!“ zakřičela jsem jeho směrem. Ale bylo už pozdě. Kletba ho zasáhla a on se skácel k zemi. Nevěděla jsem, co je to za kletbu, ale velmi rychle jsem se k němu dostala a dovlekla ho do rohu. Přesně na čas. Jakmile jsem se s ním svalila, upadla jsem do bezvědomí. Něco z té kletby mě omámilo.

Když jsem začala přicházet k vědomí, slyšela jsem kolem sebe spoustu hlasů A vedle sebe jsem cítila teplé tělo. Snažila jsem se otevřít oči, ale byla jsem na to ještě příliš omámená. Hádala jsem, že jsem na ošetřovně. Podle vůně vzduchu jsem nemohla být jinde. Takže to pravděpodobně všechno dobře dopadlo.

Podruhé, když jsem se dostala z té neuvěřitelné tmy, jsem nikoho neslyšela. Ale někdo mě držel za ruku. Hladil mě a něco si pro sebe mumlal. Nedokázala jsem určit, kdo to je a co říká. Na to jsem byla příliš mimo.

Často jsem přicházela k sobě a zase se propadala do té tmy. Když jsem byla při smyslech, snažila jsem se odhadnout, co se děje. Popřípadě jsem přemýšlela, co se stalo dál. Nic jsem si nepamatovala, jen Draca na zemi a pak mou ztrátu vědomí. A pak nic. Ticho a tma a neskutečně depresivní stavy.

Po nějaké době jsem začala lépe a lépe rozeznávat, co se děje kolem mě. Hlasy jsem občas dokázala přiřadit, nebo jim aspoň pořádně rozumět. A po čase mi došlo, že to tělo vedle mě bude asi Draco. Zajímalo mě, jestli taky vnímá, nebo jestli je úplně mimo. A nevěděla jsem, co je horší možnost. Protože tenhle stav byl k zbláznění. Nemohla jsem o sobě nijak dát vědět, a přesto jsem tu byla. Ale nikdo to nevěděl. Nikdo ani netušil, že je slyším. Nedokázala jsem pohnout ani prstem, otevřít oči, natož promluvit. Frustrovalo mě to. Chtělo se mi řvát. A občas brečet. Nebo se hystericky smát. Prostě cokoliv. Jen abych se dostala z tohoto stavu.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem mimo. Nedokázala jsem to podle ničeho určit. V tomhle stavu čas neexistoval. Nebyl. Nešel nijak změřit.

V jeden den jsem se dostala na hladinu vědomí a vyslechla si tentokrát zajímavý rozhovor. A fascinující. Možná trochu znervózňující. Až děsivý.

„Myslíte, že se někdy probudí?“ pronikl ke mně hlas. Odhadovala jsem Blaise, ale jistá jsem si nebyla.

„Nevím, jestli by nebylo rozumnější, kdyby se neprobudili. Dokážeš si představit, jak budou reagovat? Oni zešílí! Oba!“ odpověděl jiný hlas. Ginny, nebo Pansy.

„To bude teprve zábava!“ zasmál se někdo. Ginny. Takže tamto byla Pansy. A přidal se k ní i jiný hlas. Ron? Pravděpodobně.

„Tento rok je prostě plný změn a jedna se nevyhne ani jim. Budou se s tím muset vyrovnat,“ ozval se Harry. Jeho bych poznala vždy. Zněl tak lhostejně a zároveň byla slyšet skrývaná radost. A proto jsem dostala strach. A rozhodla se, že se už radši snad neprobudím. Bůh ví, o co šlo. Nakonec mi takhle bylo přece jenom docela fajn.