pondělí 24. července 2017

SRVK - 1. kapitola

1. kapitola

Procházela jsem vlakem a hledala Harryho s Ronem. Byla jsem z nich zoufalá. Měli jsme se setkat na nástupišti a ne až ve vlaku, jenže oni jako vždy měli svou hlavu. Už jsem byla docela unavená. Nikdy bych neřekla, že ten vlak je tak setsakramentsky dlouhý, i když jsem to vlastně mohla tušit, vzhledem k počtu studentů.
„Au!“ vykřikla jsem dřív, než jsem dopadla zadkem na zem. Vyčítavě jsem pohlédla vzhůru a neviděla jsem nikoho jiného než samotného Draca Malfoye. Och, proč ne!
„Dávej pozor, mudlovská šmejdko,“ sykl na mě a přejel mě svým povýšeným pohledem.
„To ty jsi vrazil do mě, fretko,“ oplatila jsem mu to stejnou mincí a přitom se zvedala ze země. 
 „Jak jsi mi to řekla?!“ zasyčel jako had a nebezpečně přivřel oči. Ať si dělá bubu na někoho jiného, na mě to už neplatí.
„To už jsi tak starej, že jsi ohluchl nebo ze sebe děláš záměrně ještě většího hlupáka, než jsi?“ odsekla jsem a měla jsem v úmyslu pokračovat v cestě, ale k mému překvapení mě chytil za rukáv hábitu.
„Co ještě chceš? A dávej pozor, aby ses nenakazil,“ vyštěkla jsem na něj. Vážně mě ten kluk musí rozčilovat už od začátku roku? Vždyť ani ještě nejsme ve škole! To prostě a jednoduše vůbec není fér!
„Dávej si pozor, s kým a jak mluvíš. Ber to jako radu, do budoucna,“ ušklíbl se a pustil mě.
Co tím jako chtěl říct?! To je takovej idiot, namyšlenej parchant, fracek rozmazlenej a nevím co ještě! Nejraději bych mu ubalila facku takovou, jako ve třetím ročníku. Jo ta se mi povedla!
Celá rozzuřená jsem přišla až k poslednímu kupé v posledním vagónu. Samozřejmě, že až tam seděli páni kluci. A tvářili se jakoby nic!
„Co si sakra myslíte, že tu děláte?“ rozčileně jsem se zeptala. Zuřila jsem.
„Jé, Hermiono, kde jsi byla takovou dobu? Čekáme tu na tebe už celou věčnost!“ šťastně na mě hned promluvil Ron, samozřejmě empatický jako vždy.
„Možná bych přišla dřív, kdybyste na mě čekali na tom nádraží, jak jste měli!“
„Eh, Hermiono, my… moc se omlouváme. Co se ti stalo, že tak pěníš?“ alespoň, že ten Harry je všímavý. Mít za přátele kluky je někdy vážně za trest.
„Draco Malfoy,“ vyplivla jsem to jméno jako by bylo otrávené. I když, ono možná vážně bylo.
„Co udělal?“ zeptal se s nehraným zájmem Harry. Nemohla jsem jinak, než jim převyprávět do největších podrobností naše setkání. Nevýhodou bylo, že jsem se zase rozčílila na nejvyšší úroveň a hrozilo, že vypěním. Nejsem klidný člověk, vážně ne. Jsem inteligentní, ambiciózní a zcela určitě zvědavá, ale do mých kladných vlastností nepatří trpělivost nebo, nedej bože, klid v každé situaci.
„To je pablb! Jak si mohl dovolit tě tak zase oslovit? A vůbec, co ho napadlo tě chytat za rukáv? Já až ho potkám, tak ho prokleju, vážně!“ alespoň v tomhle jsem se na Rona mohla spolehnout. Vybuchl přesně, jak jsem očekávala. Kupodivu mě to uklidnilo.
„Ale hlavně, co měla znamenat ta jeho poslední věta?“ zauvažoval Harry. Tuhle jemnou vnímavost u něj doopravdy oceňuji.
„Upřímně řečeno, nemám tušení, ale určitě to nevěstí nic dobrého.“ nakrčila jsem čelo. Ta věta mi také vrtala hlavou. Nelíbila se mi, zněla zlověstně, jako příslib něčeho, co se mi na milion procent nebude líbit.
Při přemýšlení jsem musela usnout, probudil mě až Harry, když se mnou jemně zatřásl. „Jsme na místě,“ usmál se na mě. Občas byl fakt slaďouš. Úsměv jsem mu opětovala a vyskočila na nohy.
Nasedli jsme ještě s Nevillem, Ginny a Lenkou do kočáru a nechali se odvézt do našich milovaných Bradavic. Těšila jsem se tam celé léto a byla jsem neuvěřitelně zvědavá na prváky. Tak jako vždy, Ron ani Harry moji posedlost prváky nesdíleli.
Konečně jsme byli na místě.  Ron už hladově koukal na prozatím prázdný stůl. Nijak mě tím nepřekvapoval, on by sežral i velblouda, kdyby na to přišlo.
Ginny se roztomile culila směrem k Harrymu a ten se pro změnu koukal k profesorskému stolu. Očividně hledal nového profesora Obrany. Když jsem se tam také podívala, málem jsem spadla z lavice. Co tam sakra dělá Sirius Black?!
„Harry! Ty jsi o tom věděl?!“ sykla jsem jeho směrem.
„Ne. Ale Sirius psal, že má pro mě překvapení. A to, že ho očistili, už přece víme nějakou dobu,“ odpověděl mi s klidem.
„Ach bože, je ti jasné, že tu budou lítat hlavy? Sirius a Snape vedle sebe? Ještě když Snape chtěl mít Obranu?!“ složila jsem si hlavu do dlaní. Tento rok vážně začíná skvěle.
„Hmm, na to jsem nepomyslel,“ zamyšleně broukl Harry. Pak už jsme na rozhovor neměli čas. Přišla profesorka McGonagallová a za sebou měla zástup prváčků. Stejně jako každý rok koukali s úžasem vepsaným ve tváři. V duchu jsem hádala, kdo bude v jaké koleji. Většinou jsem se netrefila, ale ani tak mě to nepřestalo bavit.
Klobouk nás opět uvítal a popřál nám mnoho trpělivosti, odvahy a poradil nám nad každým problémem přemýšlet s otevřenou myslí a bez předsudků. Ty jeho hádanky ve formě písniček mě rozčilovaly, nikdy jsem je nedokázala rozluštit včas. A to mě logicky neuvěřitelně štvalo. Ale teď začalo to nejzajímavější: rozdělování prváčků! Poslouchala jsem jména, ale šly mi jedním uchem dovnitř a druhým ven. Až na jedno.
„Roger Zabini!“
Zpozorněla jsem stejně, jako většina nebelvírského stolu. Objevil se malý kluk, který byl přesnou kopií Blaise. Profesorka McGonagallová mu položila klobouk na hlavu a nikoho nepřekvapilo, že klobouk přemýšlel. Říkalo se, že u Blaise zvažoval i Havraspár. Bohužel se nedalo popřít, že byl Blaise inteligentní, tudíž se totéž mohlo předpokládat i u Rogera.
„Nebelvír!“ vykřikl klobouk a způsobil tak kolaps celé Velké síně. Členové všech kolejí koukali s otevřenou pusou. A ani profesoři na tom nebyli o moc lépe. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý zanechaný komentář mě potěší ♥